Mike Oldfield – vykrádač „Zvonů“.

Padesáti osmi let se dnes dožívá hudební skladatel, multiinstrumentalista, zpěvák a textař Michael Gordon Oldfield.

Jeho rodným městem byl Reading v jihoanglickém hrabství Berkshire, kde stojí i královský hrad Windsdor. Jeho otec byl uznávaným doktorem a právě on mu koupil první kytaru a jako bonus ho naučil i pár jednoduchých akordů. Sám taky za 2. světové války na toto sladké dřevo hrával, když sloužil u Royal Air Force v Egyptě. Na Štědrý den pak rodině hrával skladbu Danny Boy, protože to byla jediná, kterou znal. Tuto pohřební baladu napsal Frederic Weatherly v roce 1913.

Matka pracovala v nemocnici jako zdravotní sestra. Trpěla obrovskými depresemi, které ji dostaly několikrát i do psychiatrické léčebny. Mladý Michael byl mnohokrát svědkem nočních hysterických záchvatů, kdy ji následně odvážela sanitka do blázince. Později propadla i alkoholismu a své deprese léčila značným množstvím utišujících prášků. Tyto negativní zážitky z dětství se nejvíce podepsaly na charakteru a povaze Michaela Oldfielda.

Mladý Michael navštěvoval katolickou školu St Joseph's Convent School v rodném Readingu. Později chodil do Highlands Junior School v Tilehurstu, St Edward's Preparatory School a Presentation College v Readingu. Když se ve 13 přestěhovala rodina do Herold Woodu v severovýchodní části Londýna, navštěvoval zde gymnázium v Hornchurchu.

Mladý Michael měl však problém vést plynulou konverzaci. Se svými kamarády komunikoval převážně hrou na kytaru. Byl značně uzavřený, nekomunikativní.

První elektrickou kytaru si Michael pořídil ve dvanácti létech. Tehdy založil malou amatérskou skupinu, která hrála v místních klubech převážně covery od skupiny The Shadows. Hanka Marvina, kytaristu The Shadows, si vzal jako vzor a častokrát napodoboval jeho styl hraní na kytaru.

V patnácti létech se odstěhoval od rodičů, protože jim vadily jeho dlouhé vlasy. Mladý Michael chtěl být nezávislý a nechtěl a nikdy nebyl jako ostatní. Začal hrát na kytaru ve skupině jeho sestry Sally. Skupina se jmenovala Sallyangie a v roce 1969 vydala album Children of The Sun. Repertoár dua byl převážně folkový. Na desce je i skladba Banquet on the Water, kde kromě zpěvu Sally zaujme i akustická kytara, kterou nahrál Mike Oldfield. Ještě v témže roce ale duo končí. Mike přechází na rockovou scénu a společně se svým bratrem Terrym zakládá kapelu Barefoot, kde hraje již na Telecasterku a píše hudbu. Životnost této kapely nebyla ale o moc delší než životnost Sallyangie. Měli jediné vystoupení, které skončilo fiaskem, a tak se Mike rozhodl zkusit štěstí v kapele, kde by nehráli již žádní sourozenci. Přihlásil se na konkurz na místo hráče na baskytaru do skupiny The Whole World, které šéfoval Kevin Ayers. Ve skupině hrál i klávesák David Bedford a bubeník Mick Fischer, s kterými spolupracoval i v budoucnu. Z postu baskytaristy přešel Mike na post kytaristy. S kapelou The Whole World nahrál Mike Oldfield 2 alba. Na albu Whatevershebringswesing z roku 1971 si zahrál ve skladbě Whatevershebringswesing jak basu, tak i kytaru.

Při turné s Ayesovou bandou se Mike dostal do kontaktu s velkým jazzovým orchestrem Centipede, který vedl Keith Tippett. Množství nástrojů, které slyšel hrát, ho podnítilo dát multi-instrumentální charakter i svým vlastním skladbám. Jak vzrůstal jeho hudební záběr, začal pomalu přemýšlet nad svým vlastním sólovým projektem. V průběhu roku 1971 dal dohromady demo nahrávku, kde všechny nástroje nahrál sám. Se svou 50 minutovou nahrávkou začal obcházet nahrávací společnosti. Nabídl je Harvestu, kde vydával své alba Ayers, ti se však zalekli a nevěřili v komerční úspěch, i když dílo úplně nezavrhli. Z CBS jej vyhodili s tím, že je dílo neprodejné a ve WEA Records ho se zdvořilostí vypoklonkovali ještě „ve dveřích“. Jediný, kdo měl zájem, byl Richard Branson, který zrovna zakládal vlastní gramofonovou společnost Virgin. Ale ani tady to nešlo lehce, protože Bransonova parta nahrávání celý rok odkládala – do doby, než měla k dispozici prvotřídní studio Manor House. Pak dostal týden na nahrávání. Za tu dobu však stihl Mike nahrát tak půlku první strany. A tak se do Manoru Mike nastěhoval, aby mohl dokončit své velké dílo. Nechal se zaměstnat jako studiový technik, i když dle vyjádření ostatních za moc nestál. Dalším z jeho „jobů“ byla i účast v muzikálu Hair. Další frekvence svého díla nahrával ve volných chvílích, když zrovna nikdo jiný netočil.

Album Tubular Bells vyšlo 25. května 1973 pod katalogovým číslem V2001. Obsahovalo dvě skladby Tubular Bells part. 1 (část . 1, část. 2, část. 3 ) a Tubular Bells part. 2. Na svou dobu bylo album hodně nekonvenční, ale v souvislosti s hudebním minimalismem, jež v nahrávce objevovali kritici, bylo spíše náhodné. Kouzlo stále svěží nahrávky, která má sílu pláten naivních malířů, spočívá v její hravosti. Mike Oldfield měl odedávna cit pro silné muzikantské jednotlivosti, ale kompozičně uhlídat velké plochy bylo často nad jeho síly.

Alba Tubular Bells se do dnešního dne prodalo více než 17 milionu kusů a stalo se nejúspěšnějším počinem vydavatelství Virgin Records i Mikea Oldfielda. Ten za každý prodaný nosič dostával 5 % z prodejní částky. Na britském hitparádovém žebříčků se na různých pozicích udrželo album neuvěřitelných 264 týdnů.

Richard Branson dělal tomuto dílu i patřičnou reklamu. Nejenže sbíral různé příznivé recenze, z kterých pak sestavil koláž superlativů, aby je následně vydal v Melody Makeru jako pompézní reklamu, přišel i s myšlenkou pronajmout si prestižní Queen Elizabeth Hall, kde plánoval uspořádat koncert Tubular Bells. Pro tento koncert najmul i několik ostřílených muzikantů, mezi nimiž byl i Mick Taylor, který chvíli před tím odešel z Rolling Stones. V Manoru se pak intenzívně zkoušelo. Týden před stanoveným datem koncertu ovšem Mike odmítl hrát. A nemyslel to jako vtip, ale smrtelně vážně. To už měla všechna média doručené oficiální pozvánky. Nepomohlo přemlouvání, prosení ani vyhrožování. Nakonec Mikea obměkčil Bransonův Bentley, kterého mu již zcela bezmocný vydavatel a manažér v jedné osobě daroval. Koncert se uskutečnil v červnu 1973 a kromě Taylora se k Mikeovi připojili kytaristé Steve Hillage ze skupiny Gong, Fred Frith ze skupiny Henry Cow a Ted Speight. Přítomní byli i staří známí Bedford a Ayers. Koncert měl nebývalý úspěch. Po skončení se celé publikum postavilo a hlasitě se dožadovalo přídavku. Byl to jeden z těch nemnoha případů spontánního výbuchu nadšení a uznání.

Tubular Bells se nakonec prodávalo dobře také na trhu v USA, ale trvalo poněkud déle, než zde dosáhlo výraznějšího úspěchu. Prodejnost tohoto alba se zvedla až s úspěchem hororu The Exorcist (Vymítač ďábla), kde zazněla úvodní čtyřminutová sekvence z Tubular Bells.

Když se Mikeovi splnil sen, že v případě vydání Tubular Bells bude mít toto album úspěch, téměř záhy zjistil, že je pro něj dost těžké vyrovnat se s tlakem z něj vyplývajícím. Introvertní povaha, navíc podpořená duševními problémy z mládí, nebyla tou nejlepší průpravou pro rozsáhlou publicitu. Mike neuměl jednat s lidmi, styděl se veřejně vystupovat a obrovský zájem veřejnosti a médií ho doslova děsil. Propadl proto drogám a alkoholu.

Takto zdecimován se stěhuje úplně mimo veškeré dění na samotu do hrabství Herefordshire. Toto venkovské prostředí, kde se mohl beze všeho stresu procházet po kopcích a pouštět modely letadel, bylo pro něj v té době tou nejlepší volbou. Na tomto místě začal tvořit své další dílo, které pojmenoval po blízkém kopci s názvem Hergest Ridge. Toto dílko pak vyšlo 24. srpna 1974. Album obsahuje opět 2 skladby. Hergest Ridge part. 1 (část 1, část 2, část 3) a Hergest Ridge part. 2. Celé album napsal Mike Oldfield sám a taky si sám nahrál všechny nástroje kromě hoboje a trumpety (dechy mu nikdy moc nešly). Na vokálech se podílela jeho sestra Sally a irská zpěvačka Clodagh Simonds.

Další skvělá kompozice z Oldfieldova šuplíku vypadla 21. října 1975 pod názvem Ommadawn. Toto veledílo obsahovalo proti předchozím dvěma albumům více prvků světové hudby, konkrétně africké a irské. Sám Mike hraje na Ommadawnu na velký počet nástrojů, od kytar, přes bodhran až po piáno a zvonkohru, ale tyto prvky přinesly do alba hlavně africké bubny londýnské skupiny Jabula. Na dudy hrál na albu Mikeův přítel Paddy Moloney z irské folkové skupiny The Chieftains. Na desce si zahráli i Mikeovi sourozenci. Deska obsahuje tři skladby. Kromě skladby Ommadawn part. 1 a part. 2 je na konci desky i zpívaná skladba On Horseback, ke které napsal slova Mike Oldfield se svým kamarádem Williamem Murrayem.

Oldfield v té době nepořádal žádné koncerty a živá vystoupení, ale občas se objevil jako host na nahrávkách jiných hudebníků. Jeho kytaru je možno slyšet na albech Bedforda (skladba The Rime of the Ancient Mariner), Broughtona (skladba Bangades) nebo Toma Newmana (skladba Fine Old Tom).

V roce 1977 podepisuje Oldfield s Virginem novou smlouvu, která mu zajišťovala zvýšení podílu z prodeje desek na 8 %. Oldfield také požádal Richarda Bransona, aby mu nadále dělal manažera, k čemuž Branson svolil s tím, že mu Mike jednou ročně zaplatí odpovídající honorář – jeden sud piva.

Na další album si musí fanoušci počkat dlouhé tři roky. To vychází pod názvem Incantations 24. listopadu 1978. Jednalo se o dvojalbum, které rozdělovalo jednu skladbu na 4 části. Celé dílo otvírá devatenáctí minutová kompozice Incantations Part One (part. 1 a part. 2). Prodejnost alba už však nedosáhla úspěšnosti předešlých počinů. Je zde cítit jakési omílání dříve již použitých hudebních motivů.

Až do roku 1978 se Oldfield vůbec nezatěžoval s vystupováním na veřejnosti a poskytováním rozhovorů, myšlenky živých vystoupení se pak přímo děsil. To by prý daleko raději čistil kachní nádrž na svém venkovském pozemku! V období po vydání Incantations naopak Mike za účelem propagace nového alba a prezentace změny v osobních názorech poskytl mnohá interview. Změnu zapříčinila jeho účast v radikálním, kontroverzním, drahém a tehdy velmi módním programu Exegesis. Jednalo se o formu terapie vytvořené pro zvýšení osobní odvahy, při které lidé snášejí řvaní a pokořování před celou skupinou a pak se metodami vymývání mozku nechají přesvědčit, že jim to vlastně dělá dobře. Oldfield odtud vyšel k nepoznání změněný, z trapně plachého a bázlivého samotáře byl najednou užvaněný a někdy nadmíru arogantní extrovert.

V roce 1979 pak vydává Oldfield live album Exposed a další řadovku Platinum. Ta byla tiskem označována jako Oldfield pro začátečníky. Na desce se objevila i skladba Sally, která byla věnována matce Oldfieldovy dcery Molly. Tato skladba však byla uvedena pouze na prvních sériích, čítající 30 tisícovek desek. Potom byla nahrazena skladbou Into Wonderland.

Následovalo ne příliš úspěšné období Oldfieldovy kariéry. Částečně za to mohla nastupující punková vlna, částečně Mikeova hudební prázdnota. Když byl Mike v té době požádán, aby pojmenoval druh hudby, kterou dělá, byl trochu v rozpacích: "To jsem prostě já. Moje hudba je ovlivněna stovkami různých druhů hudby; mám vztah ke každému kousíčku hudby o němž jsem si pomyslel: jo, to se mi libí - anglickému blues, anglickému hard rocku, trochu k bluegrassu, irské hudbě, syntezátorové hudbě, klasické hudbě, dokonce i dětským říkadlům a dětské hudbě."

V tomto období vydává album QE2 (1980), na kterém se objeví i předělávka slavného hitu skupiny ABBA, skladba Arrival. A od roku 1980 začíná Mike Oldfield spolupracovat i se zpěvačkou Maggie Reilly ze skotské soul-rockové skupiny Cado Belle.

Na desce Five Miles Out (1982) se objevily i mainstreamové pecky Family Man a Five Miles Out. Konečně se tak dostal Oldfield i do komerčních rádií v běžnou denní dobu a ne jen jako noční „speciál“.

A v tomto trendu pokračovala i další deska Crises z roku 1983. Samotné album nebylo extra úspěšné, ale singly z této desky, skladby Moonlight Shadow v podání Maggie Reilly a Shadow on the Wall, kterou nazpíval Roger Chapman, nevynechala snad žádná rozhlasová stanice a ani diskotéka. Dodnes je možné tyto skladby na středoproudě laděných stanicích slyšet. A na diskotékách pro starší a pokročilé taktéž. (kromě dechovky…)

V roce 1984 vychází Mikeovi album Discovery, na kterém se ještě naposledy podílela pěvecky zpěvačka Maggie Reilly. Ve skladbě Tricks of the Light si Maggie zazpívala společně s Barry Palmerem a s hitem To France už dobyla určitě celý svět.

Po tomto albu však nadobro skončila spolupráce mezi Mike Oldfieldem a Maggie Reilly (nikdy neříkej nikdy). Maggie už prostě nemohla Oldfielda vystát. A tak se Mike poohlédl po jiné „velké“ zpěvačce a zabrousil na Velšské pláně, kde si vyhlédl skvělou Bonnie Tyler s nezaměnitelným „chraplákem“. Na desce Islands (1987) si vystříhla stejnojmenný hit Islands.

V roce 1988 vydává Mike Oldfield album Earth Moving, které ortodoxní fanoušky alb Tubular Bells a Ommadawn doslova šokovalo. Písničkové album, na kterém si jednu skladba zazpívala i navrátivší Maggie Reilly, a to Blue Night, bylo absolutní propadák. Zlí jazykové tvrdí, že za mikrofon se už mohla postavit i Sandra nebo Samantha Fox.

Proto se v devadesátém roce Mike Oldfield navrací ke svým kořenům. Album Amarok, které vydává 14. června 1990, je vlastně jedna velká hodinová (plus 4 vteřiny) kompozice, která vypadá spíš jako smítka různých motivů, které se mu usadily v jeho hudebním šuplíků a které nyní vysypal jako prach na stůl, aby je pak složil jako leporelo do jednoho díla.

Poslední album pod hlavičkou Virgin Records vychází Oldfieldovi pod názvem Heaven´s Open 18. února 1991. Deska je tak trochu kompromisem mezi popovými pokusy let minulých a instrumentálními velekompozicemi ranného Oldfieldovského období. Album si Michael i sám nazpíval. V titulní Heaven´s Open se mu to i celkem zdárně podařilo.

Rok na to se Mike Oldfield nadobro navrací ke svým kořenům a vydává album Tubular Bells II. I když dosáhne deska 1. místo na albovém žebříčku na Ostrovech, dílo není ani zdaleka tak výjimečné, jako jeho předchůdce z roku 1973. Kritika Oldfieldovi vytýká, že se až moc opakuje a krade sám sobě motivy, které už v minulosti použil, jen je více rozvíjí.

Následujících 9 alb pokračují ve stejném trendu. Ať je to Voyager z roku 1996, kde se objevila např. Women of Ireland nebo Harbinger se zatím posledního alba Music of the Spheres, které vyšlo v březnu 2008.

V roce 1981 složil Mike Oldfield svatební pochod pro prince Charlese a Lady Dianu, když žil zrovna na Ibize se svou francouzskou přítelkyni Funny Vandekerckh. O pár let později se však nahlas začalo mluvit o tom, že se s ním nedá vůbec spolupracovat. Největší neshody nastaly mezi ním a Rolandem Joffé, který režíroval válečný film The Killing Fields s Johnem Malkovichem v hlavní roli, když psal hudbu pro tento oscarový film. Každý měl své vlastní představy a ne vždy se ty představy shodovaly.

To nic nemění na tom, že Mike Oldfield je geniální hudební skladatel a muzikant, který má svůj svět, ve kterém je velice málo místa pro někoho jiného a pro jiné názory.