Masters of Rock 2012 – III.část

V sobotu pokračoval rockový festival ve Vizovicích dalším kvalitním několikahodinovým hudebním programem.

Brzkou ranní kávičku zpříjemnila ještě nedorazivším návštěvníkům jihlavská gothicmetalová siréniální skupina Lady Kate. Ospalci pak pozorovali výkon hlavní sirény Jany Monette z protějšího kopce. Jenže ne všichni byli z tak brzkého kvílení nadšení. Někteří si do uší cpali špunty jiní dámské tampóny, protože chtěli ještě spát. A bodeť by ne, když šli do lože až za svítání. V setu Lady Kate zazněly např. skladby Forever nebo Mezame.

Ještě drsnější ranní či spíše svačinkový nástup předvedli němečtí thrasheři Odium. Tato celkem neznámá partička z Hasselrothu již sice existuje skoro 20 let, ale k českému posluchači dorazila jen sporadicky nedávno. A tak většina návštěvníků ještě se zbytkáčem v krvi jen znuzeně prošla kolem pódia, aby se na vteřinku zastavila a pokračovala v nejistém kroku dále areálem. Odium na vizovickém koncertě zahrála taky skladbu Salvation z poslední desky Stop My Anger (2010). Zajímavostí na tomto bandu bylo, že na baskytaru hrála sličná hudebnice Belinda Ann Smaka.

Polední hudební program pak obstarala pardubicko-brněnská metalová partička Sebastien, která svůj koncertní set zpestřila zajímavými hosty, kterými byli kytarista, zpěvák a producent Roland Grapow, Katie Joanne z rakouské skupiny Siren´s Cry a zpěvák řeckých powermetalistů Firewind Apollo Papathanasio. V jejích programu pak zazněly mimo jiné skladby Silver Water a Sphinx in Acheron. Bohužel ani této partičce se nepodařilo nějak extra rozhýbat fanouškovský kotel.

A co se nepodařilo skupině Sebastien, to se povedlo německým grindcoristům Milking The Goatmachine. Tato skupina velice příjemně překvapila. Já osobně jsem si je vychutnával. A vychutnával jsem si je s otevřenou držkou. Stoprocentní nasazení, stoprocentní hudba a stoprocentní zážitek. Tato „kozí“ partička sypala z rukávu jednu coreovou pecku za druhou a zpívající bubeník mezi kulometně pulzujícím kopákem stačil ještě „romanticky“ pět. V setlistu Milkingu se na Mástru objevily např. skladby More Humour Than Human, Vain Killer či We Want You. Jediní, kdo se očividně nudili, byli securiťáci pod pódiem. Ty tato „kozí“ hudba příliš neoslovila. Marně přemýšlím proč asi?

Po „kozí“ partičce se už na Ronnie James Dio Stagei připravoval jeden ze speciálu pro tento ročník. A bylo jim vystoupení skupiny Citron s programem Radegast, který dobyl Československo už v roce 1988! Vážně nemocného zpěváka Standu Hranického nahradil za mikrofonem Fany Michalík, který se skupinou Citron vystupoval v létech 1990-92. Zajímavostí ale je, že album Radegast nazpíval Láďa „Zlatý chlapec“ Křížek, který v pátek vystupoval ve Vizovicích jako host se skupinou Vitacit. Jestli tedy chtěli Citroni plně reinkarnovat Radegast, tak to měli udělat s původním zpěvákem Křížkem a ne s Michalíkem. Fanymu Michalíkovi se určitě nedá nic vytknout, zpíval dle svých možností, ale Křížkovy výšku bohužel nevyzpívá. Proč tedy nevzali Citroni aspoň na toto jedno vystoupení původního zpěváka, když stejně ve Vizovicích byl? Měl Láďa Křížek neakceptovatelné finanční požadavky anebo antipatie mezi ním a šéfem Citronu Radimem Pařízkem jsou tak velké, že spolu nemůžou stát ani na jednom pódiu? Odpověď nechám viset ve vzduchu.

Co se samotného vystoupení skupiny Citron týče, tak to nebylo úplně nejhorší. Pamětníků se přišlo podívat víc než dost. Nostalgie protentokrát zapracovala. Na pódiu se dokonce objevila i letitá socha boha Radegasta, která v nejslavnější éře skupiny zdobila jejich vystoupení. Z programu Radegast zazněly v sobotu všechny skladby z této desky, krom jiného Už zase mi scházíš a Moravská děvčátka, kdy se na pódiu představily dvě sličné tanečnice, které vytasily na fanoušky v závěru skladby i kozy. Svým zjevem tyto dívky možná okouzlily, ale jejích taneční um připomínal dvě březí medvědice, šlapající zelí. Dalšími skladbami, které ještě zazněly, byly hity Už couvám a Zahradní slavnost, kde se opět předvedl šéf bandu a bubeník Radim Pařízek jako totální antibubeník. Jeho rytmický výpadek vyvedl z míry nejen ostatní muzikanty, ale i Zemi, která se na jednu vteřinu přestala otáčet. Dle mne by už měl Pařízek ty paličky navždy odložit a věnovat se jen businessu, kde mu to jde určitě lépe.

Dalším pachatelem, který se vrátil na místo činu, byli Schwabenští Kissin´ Dynamite. Tento band plný energie a metalových póz inspirující se u slavnějších glammetalistů, jakými jsou třeba Mötley Crüe nebo Poison, se předvedl např. ve skladbách Sleaze Deluxe a Supersonic Killer.

Posledním sobotním českým zástupcem pak byli Arakaini. Skupina letos slaví třicet let, a tak si do Vizovic pozvala i speciálního hosta Lucii Bílou. A koncert se opravdu vydařil. Důkazem budiž úplně plný panelový plac před stagei. Dle odhadu sledovalo tento koncert víc než 15 000 fanoušků. Koncert byl rozdělen na 2 části. V první zahráli Arakaini skladby z doby pravěké až po nedávno vydané, mezi kterými nesměla chybět např. Gilotina.

V druhé se pak představila s Arakainem Lucka Bílá buď sólo nebo v duetu s Honzou Toužimským. A tento koncert si Lucie opravdu užívala. Když vylezla na pódium a spustila Cornouto, tak několikatisícový „hrozící“ dav šílel. Takový ohlas Lucka opravdu nečekala. Popová pěvula před tolika metalisty a oni tleskají? Teď se aspoň ukázalo, jaká je Bílá vynikající zpěvačka a jak jsou rockeři uznalí. Dále pak zazněly skladby Ztráty a nálezy, Dotyky, Zimní královna a Tygřice (cover AC/DC). Celý koncert ukončili Arakaini skladbou Apage Satanas.

Letmý pohled na b-scénu, kde se po menším zmatku předvedli v úplně jiném čase než bylo původně deklarováno, slovenští Tristana.

Po Arakainech se už chystal na a-stagei jeden z vrcholů sobotního podvečera. Řecká powermetalovka Firewind si do Vizovic přivezla koncertní program poskládaný jak ze skladeb z aktuálního alba Few Against Many, z kterého zazněl třeba song The Undying Fire, tak letité pecky jako Head Up High, Till The End Of Time nebo Mercenary Man. Bohužel koncert Firewind neměl takovou atmosféru jako koncert Arakainu, což bylo hodně na škodu. Vždyť ve skupině Firewind hrají takové kytarové esa jako Gus G., jenž je dvorním kytaristrou Ozzyho Osbourna nebo Bob Katsionis, který předvedl jak se hraje zároveň sólo na kytaru a klávesy. Myslím, že většina návštěvníků si ani neuvědomovala, kdo že to před nimi na stagei stojí, proto odešla do přilehlých občerstvovacích zařízení.

Po řeckém klenotu už se chystalo pódium pro skandinávskou invazi, kterou rozjeli finští lesní metláci Korpiklaani, kteří ve Vizovicích už snad i bydlí. (Že by jim Vizovické vrchy byly domovem?) Alkoholem a nadšením posilnění muzikanti se předvedli mimo jiné ve skladbách Kipumylly, Wooden Pints nebo v hitovce Vodka.

Korpiklaani mají ve Vizovicích svou velkou fanouškovskou základnu, což dokazovali na každém kroku skandující fanoušci.

Dalšími seveřany, kteří přijeli předvést na Masters svou show, byli speeďáci Stratovarius, kteří nejsou ve Vizovicích taky žádnými nováčky. Jestli dobře počítám, tak i se zimním Mástrem už zde byli po páté. Jenže s původním Stratovariusem nemá tento band vůbec nic společného (co se obsazení týče). Setlist letošního Stratovariusu se skládal převážně z osvědčených fláků, jakými jsou Black Diamond, Eternity či Eagleheart. Prostě žádné experimenty, standardní vystoupení, které se neslo v houpavém až romanticko-baladickém duchu. Jako kdyby zpěvák Timo Kotipelto neměl náladu to rozjet jako v minulosti.

Naštěstí sobotní večer ještě zdaleka nekončil. Nyní přišel řad na další severskou partičku. Těmi nebyl nikdo jiný než finsko-švédský band Nightwish, který byl zároveň letošním headlinerem. A jak už to na festivalu Masters of Rock bývá, headliner bývá jedněmi oslavován a druhými haněn. Od té doby, co skupinu Nightwish opustila nenahraditelná Tarja Turunen a na její post nastoupila průměrná Anette Olzon, nemluví se v hudebních kruzích o ničem jiném, než že Anette nesahá Tarji ani po kotníky a že po světě běhá tucty daleko lepších zpěvaček než Anette je, tak proč si vybrali právě ji?

A sobotní koncert Nightwish dal všem těm škarohlídkům za pravdu. Nestačí, že Anette chodí oblečená jak selka, která zrovna dopekla svému švédskému Honzovi domácí buchty s povidly, ale dokonce jak selka i zpívá. Letos sice předvedla relativně slušný výkon, ale jen ve skladbách, které ji byly šité na míru (nebo na zástěru?). Ať už to byla z aktuálního alba Imaginearum hraná skladba Skorytime nebo starší Amaranth. Ale jakmile spustila třeba I Wish I Had An Angel nebo Nemo, tak jsem se okamžitě přenesl na hasičskou tancovačku do Dolních Měcholup, kde hraje místní „sekvencerové“ duo Karel a Jana (obdoba Vaška a Evy). Naštěstí pro fanoušky všechen požár uhasil jako vždy skvělý Marco Hietala. Výkon zpěvačky pak ohodnotili odchazivší fanoušci, kteří dali přednost občerstvení a spánku.

Závěr sobotní noci obstarali industrial-gothičtí Deathstars ze Švédska. A tím se skandinávský kruh uzavřel. Deathstars je skupina, která má svůj okruh převážně mladších fanoušků. Starší jim nemůžou nějak přijít na chuť. Asi jsou pro ně příliš elektrizující. I když i mezi staršími se najdou výjimky…Deathstars pojali svůj set jako průřez svou dvanáctiletou kariérou. Zazněly jak letité hity Semi-Automatic, Blietzkirieg nebo Cyanide, tak novější Chertograd. Slušná tečka za sobotním hudebním maratónem.