Poradím všem metodu likvidace milovaného i nenáviděného zvířete, která je hojně využívána nejen celosvětově, ale i v České republice. Nikdo o ní ale moc nemluví. Není nehumánní (aspoň podle platných zákonů), přesto je hodně bolestná a zvíře si tím vytrpí neskutečné muka. Proti této metodě neprotestují žádní zvířecí aktivisté, ba ani „chtěná“ Marta Kubišová či „tvrďák“ Zdeněk Srstka. Na protestních pochodech Greenpeace se na tento sadistický způsob smrti zvířat taky nepoukazuje.
Minulý týden jsem pracovně navštívil jednoho zákazníka v Zubří. Bydlí v rodinném domě a na brance má výstražnou cedulku s drsným upozorněním, že „tady bydlím já“ a vedle nápisu je vyobrazena podobizna rotvajlera. Nu což, rotvajler je ostrý pes, proto jsem nesměle zazvonil a poslušně čekal za brankou až se vyřítí ta krvelačná psí šelma s nabroušenými tesáky, z kterých kape ještě krev nebohého prodavače motorových pil značky Stahl, který nedbal upozornění na brance a bez pudu sebezáchovy branku otevřel, aby vnutil majiteli domu tento bulharský padělek za 2 000 korun.
Čekal jsem asi minutu než se za domem ozval hlasitý štěkot. „Ha“ řekl jsem si, „asi jsem probudil toho psího zabijáka“. Pro jistotu jsem odstoupil krok od branky, aby ji třeba rozběhnutý zabiják neprotrhl a nevrhl se mi po krku. Narozdíl od některých dealerů já pud sebezáchovy mám. K mému překvapení se nic děsivého nekonalo. Místo krvelačné šelmy se k brance dokutálel tlustý dalmatin, který připomínal velký puntíkovaný válec na čtyřech tenkých nožičkách. Tak tento prasopes mě s určitostí nepokouše. Vždyť má co dělat, aby k bránce vůbec došel, natož aby byl schopen nějak mi ublížit. Chvíli po dalmatinovi dorazil i majitel (ten vypadal úplně standardně) tohoto nebohého psa. Asi bylo na mně hodně vidět, jak s údivem civím na to „tlusté prase“, protože místo aby se ptal, co mu nesu, tak hned spustil, že jejích Dino (tak se asi jmenoval) má sice pár kilo navíc, ale s určitostí to na jaro vyběhá. Pár kilo? Vždyť to prase mělo navíc tak 30 kilo! A tomu říká par kil? V duchu jsem Dina litoval. Tento dalmatin-prase má před sebou s takovou rok max dva života. A to života hodně bolestného. Vždyť je to živý tvor, který potřebuje nejen pohyb, ale hlavně „vyváženou“ stravu (Fuj, musel jsem použít tento reklamní slogan. Nic vystižnějšího mne nenapadlo).
Tento odstrašující příklad však není jediný, s kterým jsem se v životě setkal. Ale je poslední. Znám případy, kdy různé paničky ve středním, ale hlavně v důchodovém věku dělají ze svých čtyřnohých přátel své nepřátele. Abych byl přesnější. Dělají si z nich popelnice. Co nesní ony, to nacpou do svého psa, kočky, morčete, hroznýše atd. Zbytky z oběda nebo večeře přece neskončí v kontejneru, když mají doma hladový kontejner na čtyřech nohách. A tyto zvířátka žerou a kynou, kynou a žerou. Hlavně že je to mňamka. Ale že pak vypadají jako chodící roury na špejlích už majitelkám žíly netrhá. Jen ať nemají „chudáčci“ hlad.
Je to stejné jak s člověkem. Tak tlusté zvíře bolí klouby a páteř, která se nezdravě prohýbá. Mají problémy se srdcem, ledvinami a krevním oběhem. Mívají velice často cukrovku.
Dle mne se jedná o absolutně nehumánní zabíjení zvířat. Stejně jak podvyživené zvíře trpí, tak tlusté zvíře trpí tím tuplem. Ale na toto žádný zákon na světě nemyslí. Nekonají se žádné demonstrace proti překrmování zvířat. Nepodepisují se žádné petice, nepíše o tom bulvár, netočí to televize. Každý jen mlčky přihlíží.
Takže jestli má někdo doma zvíře, které nenávidí, tak ne aby jej nechal týdny hladovět. To je trestné! Naopak by měl do něj cpat co se jen vejde. A to horem dolem. A ne žádné granule či maso. Ale především knedlíky, brambory, těstoviny, pizzy, hamburgery, hranolky, čokoládu, oplatky, vánoční cukroví, hot dogy a další laskominy. A za půl roku se určitě dostaví výsledky. Známí i neznámí vás sice nepochválí, ale nebudou na vás posílat policií, veterináře, aktivisty, Martičku ani Zdenka Srstku, aby s vámi zatočili přesně podle pravidel a zákonů.
