Zákon o platební kázni, je to o čem se mezi poctivými živnostníky a malými a středními podnikateli neustále hovoří.
Je hrozné, že spousty poctivých firem musely ukončit svou činnost z důvodu druhotné platební neschopnosti, kdy nebyly schopni hradit své závazky z důvodu neuhrazených pohledávek od odběratelů. Tímto virem je české podnikatelské prostředí neskutečně prolezlé a postupně se přenáší na další subjekty, čímž ohrožuje podnikatelské prostředí jako celek.
Lidově se tomu říká „zákon padajícího lejna“, kterému se z důvodu špatné legislativy nedá vyhnout. Naše zákony totiž dovolují, aby si jakýkoli podnikatel, který svojí vinou poslal společnost, kterou vlastní do insolvence a v řadě firem zanechal dluh neuhrazenými fakturami za služby nebo zboží, tuto firmu převedl na nějakého bílého koně (nejlépe bezdomovce) a založil si firmu novou. Toto může udělat i několikrát za sebou a tím zlikvidovat několik firem, se kterými obchoduje. Takoví to rádoby podnikatelé musí být tvrdě trestáni a nesmí jim být dovoleno opětovně podnikat až do doby, něž staré dluhy uhradí.
Někdo může namítnout, že není nic jednoduššího než se bránit tím – nedávat zboží nebo služby na fakturu a nechat si vše platit hotově, nebo předem. To je sice pravda a v některých odvětvích se to opravdu dá udělat, ale existují odvětví a činnosti, např. stavebnictví, kde si to podnikatelé nemohou dovolit, jelikož by od nich nevzal nikdo ani cihlu. V dnešní době pokud dodavatel nedá stavební firmě materiál s minimálně 30-ti denní splatností, nikdo si od něj materiál nevezme. Existují dokonce i takové zakázky, na kterých se vyžaduje splatnost faktur 60 dní i více.
Mám k tomu ještě jednu faktickou poznámku a to, že stát jako takový je jeden z nejhorších ne-li nejhorší v platební kázni. Peníze od státu za jakékoli zakázky chodí do dodavatelských firem s ohromným zpožděním a i z tohoto důvodu tam někde začíná ta naše slavná druhotná platební neschopnost.
