Dnes jsem se po obědě dozvěděl pro mě neskutečnou zprávu, že se má stát Pavel Nedvěd prezidentem fotbalového klubu Juventus Turín.
Hned co jsem tu zprávu z rádia uslyšel, poskočilo mi mé fotbalové srdéčko radostí a hrdostí a i když to potom Pavel označil za spekulace, už jenom úvaha o tom, že se o něm uvažuje jako o budoucím nejvyšším funkcionáři tak věhlasného klubu je pro něj odměna za jeho tvrdou práci a věrnost.
Tuto senzační zprávu sdělil médiím na Apeninském poloostrově někdejší dlouholetý první muž Staré dámy Luciano Moggi, s tím, že dosavadní šéf Agnelli údajně odchází řídit automobilku Ferrari. Moggi doslova prohlásil: „Ferrari bude dýchat čerstvý vzduch a Juventusu zůstane čisté srdce. Nedvěd měl vždycky velkou touhu po vítězství i schopnosti toho dosáhnout.“
O Pavlovi, který se stal v roce 2003 nejlepším fotbalistou Evropy, se ví, že nevynechal jediný trénink a již od útlého mládí si vždy ještě další tréninkové dávky sám přidával, jelikož věděl, že jedině tak může v budoucnu něčeho pořádného dosáhnout. Byl vítězným tipem a za jeho dob hrála naše fotbalová reprezentace, které kapitánoval nejlepší fotbal od rozdělení republiky.
Osobně jsem rád, že takovéto lidi naše republika produkuje a jsem hrdý na to, když se podobné informace, které dělají naší zemi ve světě obrovskou reklamu, dozvídám. Tak, jak jsem hrdý na Pavla, bych chtěl být jednou hrdý i na naše politické reprezentanty, ale copak mohu? Nemohu, pokaždé když vidím, jak se naši zákonodárci na půdě Poslanecké sněmovny dohadují o zbytečnostech a pouze politikaří, je mi z toho zle. Dnes se třeba sněmovna nedokázala dohodnout na tom, zda se má bývalý ministr financí omluvit bývalému členu Veřejné bezpečnosti za to, že ho nazval komunistickým fízlem. Dokonce se o tom hlasovalo, ale ke zdárnému konci to stejně nevedlo. Prostě kocourkov po česku.
