Když Arabové zabíjeli Palestince... A teď o tom mlčí.

Již od vzniku státu Izrael v roce 1948 s oblibou muslimské země poukazují na násilí páchané proti Palestincům ze strany Izraelců. O tom, že největších masakrů proti Palestincům se dopustili samotní Arabové, raději mlčí. Je čas seznámit se s událostmi ve kterých Arabové zabíjeli Palestince a dnes jsou historiky označované jako „Černé září“.

Jako „Černé září" jsou označovány události ke kterým došlo v září 1970 v Jordánsku. Tehdy se jordánský král Hussain rozhodl učinit přítrž snahám Palestinců (kteří byli Jordánskem přijati jako uprchlíci po izraelsko-arabské válce v roce 1948) svrhnout jeho vládu a na části jordánského území vyhlásit samostatný stát. Při bojových operacích proti ozbrojencům i následném vraždění civilistů bylo podle různých odhadů zabito 3000 (oficiální jordánské odhady) až 20 000 (palestinské odhady) Palestinců jejich arabskými "bratry".

Jak k těmto událostem došlo?

Koncem 60. let 20. století vojensky kontrolovala Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) část  území Jordánska. Přestože Palestince tato země po roce 1948 přijala s otevřenou náručí, brzy začali provozovat své obvyklé aktivity - pohrdat státními autoritami hostitelské země, vybírat „výpalné", budovat teroristické výcvikové tábory, budovat kontrolní stanoviště a využívat jordánského území k útokům proti izraelskému pohraničí. Král Hussain se snažil o dohodu s OOP, neboť nestál o vnitroarabský konflikt. OOP však o žádnou dohodu nestála a naopak rozšiřovala své aktivity i na další části Jordánska.

Začátkem září 1970 došlo k otevřené revoltě Palestinců proti státní moci země, která jim kdysi poskytla nový a bezpečný domov. Dne 1. září 1970 došlo k pokusu o atentát na krále Hussaina, který jel se svou kolonou na letiště v Ammánu (hlavním městě Jordánska). Následně palestinští teroristé unesli několik dopravních letadel (TWA, Swiss Air a Pan Am) na mezinárodních linkách a vyhlásili část jordánského území v okolí města Irbídu za „osvobozené území". Dne 15. září vyhlásil král stané právo a vydal rozkaz jordánské armádě zaútočit na velitelství OOP v Ammánu. Zároveň byly napadeny palestinské tábory ve městech Irbíd, Salt, Sweileh, Baq'aa, Wehdat a Zarqa. Jordánské tanky a další těžká technika se v úzkých uličkách ukázala být neefektivní a proto musela do útoku nastoupit pěchota, která prováděla prohledávání a čištění dům od domu. Došlo k velice prudkým pouličním bojům s palestinskými ozbrojenci kteří často brali jordánské civilisty jako lidské štíty. K nejprudším bojům došlo v Ammanu, kdy OOP dokonce použila propašované a tajně uskladněné rakety k ostřelování civilních čtvrtí hlavního města. Jordánským vojákům trvalo několik týdnů, než se jim podařilo vytlačit OOP z města a zlikvidovat poslední ohniska odporu.

Palestinští "bojovníci za svobodu" po boji s jordánskou armádou v září 1970.

Dne 18. září zasáhla ve prospěch Palestinců Sýrie, která k jordánským hranicím vyslala své pozemní jednotky. Syrské jednotky následně tuto hranici překročily a vtrhly na jordánské území. Na pomoc hroutící se jordánské armádě přispěchal Izrael (!!!), který na syrské kolony provedl několik simulovaných náletů svým letectvem. Syřané si uvědomili izraelskou hrozbu a proto své jednotky zastavili a následně stáhli zpět přes hranice. Tímto tahem zanechali Palestince na pospas jejich osudu a ti byli následně donuceni k dohodě o příměří s Jordánskem. Když však největší podporovatel Palestinců v arabském světě, egyptský prezident Nasser, nenadále 28. září zemřel na infarkt, král Hussain rozhodl o pokračování útoku proti OOP.

Ke dni 30. září, když už bylo OOP de facto poraženo, došlo ke konečné dohodě mezi králem Hussainem a Jássirem Arafatem (tehdejším vůdcem OOP). Součástí dohody bylo, že Palestinci budou respektovat jordánské zákony (Jak pobuřující, dbát zákonů země, ve které jsem hostem!), zruší své výcvikové tábory a nebudou na veřejnosti nosit uniformy a zbraně. Avšak další palestinské organizace (Lidová fronta za osvobození Palestiny a Demokratická fronta za osvobození Palestiny) prohlásily, že se touto dohodou nehodlají řídit a vyzvaly své příznivce, aby „nedbaly jordánských zákonů" a pokračovali v boji.

V průběhu podzimu roku 1970 a prvního pololetí roku 1971 pokračovala jordánská armáda v čištění svého území od ozbrojených palestinských bojůvek. Poslední baštou palestinského odporu se stalo hornaté území na severu Jordánska, v okolí měst Jeraš a Ajloun, kde se bránilo posledních 3000 ozbrojenců. Ti prohlásili, že raději zemřou v boji, než aby se vzdali. V následném čtyřdenním boji je jordánské jednotky prakticky do posledního pobily. Posledních 72 přeživších, kterým se podařilo uprchnout z obklíčení, se dostalo na Západní břeh Jordánu, kde udělali pro muslima tu nejpotupnější věc - vzdali se vojákům izraelské armády. Tak obrovský byl jejich strach s toho, co by s nimi Jordánci udělali, kdyby je chytili živé.

Po událostech „Černého září" opustili palestinské organizace, v čele s OOP, jordánské území a přesídlily se do jiné arabské země, kterou brzy „obšťastnily" svým „skromným" chováním „vychovaného" hosta. Touto nešťastnou zemí byl Libanon, kde v roce 1975 rozpoutaly krvavou patnáctiletou občanskou válku na jejímž konci byly statisíce převážně civilních obětí.

Co řící závěrem?

Arabové, kteří využívají Palestince ke svému tlaku na Izrael a západní země, sami Palestince ve svých zemích nechtějí a mají dobrý důvod. Po neblahých zkušenostech s Palestinci z Libanonu, kteří sem přesídlili po "Černém září", se jim ani není proč divit. Proto, abychom mohli odmítnout využití (nebo spíše zneužití) palestinské otázky muslimskými zeměmi, je třeba si klást otázky: Proč Egypt, který přímo sousedí s pásmem Gazy (a do roku 1967 toto pásmo bylo jeho územím) nemá zájem pomoci svým muslimským bratřím a opět připojit toto území? Proč je nechává strádat s nedostatkem elektřiny, vody a základních potravin?

Proč jsou dodnes palestinské uprchlické tábory v Libanonu rejdištěm pašeráckých gangů a semeništěm radikálních islamistů, se kterým ani Libanon, ani sousední Sýrie nechce nic mít?

Dokáží vůbec Palestinci, kteří nikdy vlastní stát neměli, takovýto stát vybudovat a spravovat? A chtějí to vůbec, nebo jim jde jen o to, stavět se do role trpících obětí, neboť tato úloha je daleko snadnější a stačí natahovat ruku pro nevyčerpatelnou finanční a humanitární pomoc?