Lidé mají o politice často velmi chmurné představy. Politika jako
zaměstnání si vyžaduje určitou strukturu našeho ega. Politické ego by
mělo být v prvé řadě "splachovací".
Člověk jdoucí do politiky musí být připraven na to, že se najde mnoho občanů, kteří jím budou opovrhovat, nebo jej dokonce nenávidět. Politické ego musí být také velmi pružné. Je jasné, že politik nemůže měnit politické klima v zemi, ale je možné, aby politik pomocí svého pružného ega na tomto politickém klimatu participoval a využíval jej k zajištění svého postavení. Dobrým předpokladem je nemít "temné stíny". Můžete být cloumáni chtíčem, ale neměli byste být ovládání strachem. Standardním představitelem typického politika je pak Jana Bobošíková. Jako jediná z pěti oslovených kandidátů přijala nabídku KSČ, aby se stala závažím, které stáhne J.Švejnara ke dnu. Vzhledem k jejím vztahům k V.Klausovi to není nepochopitelné. Ale to není to hlavní. To hlavní je cosi neuchopitelného.... Kandidát na prezidenta..... Jak hezky to zní a kolik dveří to v budoucnu může otevřít, zvláště pokud už samotná kandidatura pomůže budoucímu prezidentovi v boji o panovnické křeslo. Politik touží jen po jednom více, než po hmotných statcích. Je to důležitost. Být "důležitý" je cosi, po čem politické ego prahne ze všeho nejvíce. Tato vlastnost se nádherně snoubí s jinou lidskou vlastností a sice být v kontaktu s "důležitým". Člověk má pozoruhodnou vlastnost, která mu umožňuje pohodlné přežití. Zapomenout to nepříjemné. Zapomenout na chvíle, kdy jsme někomu ublížili, zapomenout na chvíle, kdy jsme se chovali hloupě. To jestli jsme slušný člověk nezávisí na tom, jaký o sobě vytvoříme s pomocí PR poradců mediální obraz. Život jak obrovitý trychtýř směřuje k tomu jedinému pozorovateli, jedinému soudci, jehož názor nás může zajímat. Jsme to my sami. Bůh je dobrotivý. Budeme si navlékat lidskou podobu tak dlouho, dokud to nepochopíme. Čas je totiž bez konce.
