Tak už zase vyrazily. Je srpen, nejlepší čas prohnat ke korozi náchylně tanky. To si asi řekla ruská generalita, která se rozhodla v těchto dnech demonstrovat svou vojenskou sílu na Kavkaze.
Paralely s čtyřicet let starým příbehem "internacionálního ukončení" Pražského jara je možná těsnější než se na první pohled zdá. Šiky novodobých rudoarmějců tentokrát nelikvidují kontrarevoluci, jen prý pomáhají k právu na sebeurčení tolik utlačovaným Osetincům a Abcházům.
Že přitom ruské bomby dopadají na letiště v gruzínském Tbilisi? Že ruské tanky stojí v městě Gori, tedy hluboko v gruzínském území? "Máme své cíle, nepleťte se do toho" vzkázal premiér okupantů Putin.
A svět se, až na pár obecných retorických cvičení, do vskutku do ničeho neplete. Tak jako před 40 lety. Tak jako v 90. letech, kdy Rusko názorně ukázalo, jak vypadá řešení práva na sebeurčení národů. Kde? V Čečensku, vzpomínáte?.
Putinovi se podařilo světu postupně vsugerovat, že samostatnost Čečny tehdy chtěli jen teroristé. a chránit územní celistvost Ruské federace je přeci svaté. Územní celistvost Gruzie? Pché, neobtěžujte nás s takovými řečmi.
Z úst nového ruského prezidenta Medveděva zazněla v minulých dnech také věta, z které mě i přes docela slunečné počasí zamrazilo: "Budeme vždy a jakýmkoli způsobem hájit zájmy ruských občanů, ať už jsou kdekoli."
Dobře tyto věty určitě slyšeli kupříkladu v Lotyšsku, kde je zhruba 40% ruská menšina. Přátelsky určitě nezněla slova ruského muže číslo 2 ani dalším pobaltským zemím.
A tak mě napadá, kolik Rusů vlastně žije dejme tomu v Karlových Varech...?
