Historická pravda existuje, jen je přetěžké se na ní shodnout

Říká se, že národ, který nezná svou historii je odsouzen k tomu, aby se opakovala. Jenže je to složité... Lidská paměť je zapeklitý mechanismus, dokáže, bůhví proč, vytěsnit věci podstatné a naopak se časem utvrzovat v domněnkách,

Pohledy a názory na historické události se často diametrálně liší a nemusí jít zrovna o události staré tisíce či jen stovky let. Vždyť i takový 17. listopad 1989 je "kolbištěm" nejrůznějších úhlů pohledu i konspiračních teorií.

V posledních dnech jsme si připomínali 75. výročí konce 2. světové války a s ním i osvobození Československa, přesněji Slovenska a Protektorátu Čechy a Morava. A znovu plály vášně. Kdo vlastně osvobodil Prahu? Jaká byla role Vlasovců? A co západní spojenci?

Plály vášně, div že nepadaly facky (ve studiu jedné marginální televize), objevovaly se radikální pohledy z nejrůznějších úhlů. Zatížené ideologií, zatížené dogmatismem, zatížené neznalostí... A samozřejmě i nemálo pohledů a názorů vyvážených, bez předsudků.

V následujících řádcích se pokusím shrnout svůj pohled na 2. světovou válku a její konec. Je to pohled člověka, který v té době nežil a názor si vytvářel jen díky debatám s rodiči, studiu historie a pozorováním a prožíváním současnosti.

Druhá světová válka nevypukla ze dne na den. Už v první polovině třicátých let se objevovaly jasné signály, že se německý nacionální socialismus nespokojí s působením v hranicích říše. Někdo je vnímal silněji, někdo méně, někdo je bagatelizoval.

Západní část Porýní? Sársko? Vždyť tam vlastně žijí Němci. Rakousko? Rakušané mluví německy, takže vlastně proč ne? A na řadě bylo Československo s třímilionovou německou menšinou. Mnichov, zrada... Byli Britové a Francouzi naivní? Nebo chtěli jen za cenu oběti spojence získat čas? 

Září 1939 a napadení Polska. Ze západu Německem, z východu Ruskem. Rusové jsou podráždění, když se o nich píše jako o spojencích Němců, jenže to tak prostě do roku 1941, marná sláva, bylo.

A pak teprve přišla Velká vlastenecká válka. Zřejmě navždy nedotknutelný pilíř sovětských a ruských dějin a hlavně ruského nacionalismu. Přinesla hrůzu, utrpení, miliony mrtvých. 26 milionů Rusů zaplatilo cenu nejvyšší a stejně jako milionům dalších obětí jim patří nehynoucí čest, úcta a sláva. A také poděkování. Svět by dnes bez nich vypadal nejspíš jinak...

Vysoký počet vojenských obětí na ruské straně byl ale i důsledkem mnohdy špatné strategie generálů. Rusko porazilo Německo především mohutnou silou, ne válečnickým umem. Cena lidského života nebyla pro generalisima Stalina a jeho věrné valná, což ostatně dokazovali už ve 30. letech na domácí půdě...

Když se průběh 2. světové války otočil, změnili se role. Ruští vojáci osvobozovali, v druhé vlně pak ale příslušníci NKVD obsazovali a nemilosrdně likvidovali odpůrce bolševismu. Stejně jako to činilo Gestapo při německém tažení s odpůrci Říše. Stalin osvobozoval, zároveň však pilně budoval základy poválečných poměrů.

Jedním z neblahých důsledků byla i demarkační čára v průběhu osvobozování Československa. Kolik životů mohlo být ušetřeno kdyby Američané a další spojenci mohli postupovat dál na Prahu už nikdo nepočítá...

Jisté je, že v Praze zahynulo při povstání přibližně 3000 povstalců, tři stovky Vlasovců a několik desítek příslušníků Rudé armády. Ne, opravdu ne 50 000, jak tvrdí jistý ruský vládní politik. Rudá armáda svým příjezdem symbolicky završila osvobození Prahy, hlavní gró však nepochybně odvedli povstalci za pomoci Vlasovců.

Tolik o Praze. Ale to nijak nesnižuje ruskou oběť v podobě 140 000 padlých či zemřelých při osvobozování jiných částí Československa. Za to těm prostým vojákům patří věčná úcta a poděkování. 

Přál bych si, aby při hodnocení osvobození Prahy, Československa i při pohledu na 2. světovou válku zmizely dogmatismus, politická natvrdlost či zarytá nenávist. A zvítězil zdravý úsudek. Ty miliony mrtvých by si to zasloužily.

Jenže... Ta lidská paměť.