Krvavá cesta od Stalingradu - větičky z díla

Krvavá cesta od Stalingradu, to je parádní kniha, kterou napsal Mansur Abdulin, obyčejný voják ze zákopů 2. světové války.

Kniha se četla jedním dechem. Tak pojďme na to.

Vítězství v nejkrvavější válce v historii, kterého země dosáhla spolu se svými spojenci, ji stálo obrovité oběti. Ve válce zahynulo skoro 27 milionů jejích obyvatel – téměř 15 procent veškeré populace. Miliony sovětských občanů zahynuly přímo v boji, skončily v německých koncentrácích, pomřely hladem nebo umrzly v obklíčeném Leningradu či při evakuaci.

Žádný jiný účastník války nepřinesl tak obrovské oběti.

Všichni ti lidé, i se svými rozdílnými bohy, přikázáními a pravidly, spolu žili v míru a pokoji. Spojovala je společně sdílená pověra: že vše řídí Nejvyšší moc, která přísně trestá špatné lidi. 

Pláču, když píšu tyhle řádky. Na co ten umírající kůň myslel, když na mne zíral? Na to, že lidi jsou nemocná rasa a ostuda celé přírody? Ne, takové myšlenky může mít jen člověk. Ve své poslední chvilce ode mne – člověka – ten kůň čekal pomoc a záchranu. 

To napsal poté, co při překračování řeky přes most v doprovodu koní vše skončilo naprostými jatkami (druhý břeh byl mocně bráněn Němci).

I přesto ale naše ztráty nebyly tak obrovské jako u střeleckých jednotek. Tam vojáci přežívali v průměru jen jeden, maximálně dva týdny. Přesto ale každou noc přicházely posily a já věděl, že naše země bude chrlit vojáky dál, dokud nedorazíme do našeho konečného cíle – do Berlína. 

Někde bylo průměrné dožiti vojáka necelých 24 hodin.

Někteří z nás jsou zvyklí na zimu, jiní zase na horko. V prosinci 1942 spadly někdy teploty ve stalingradské oblasti až na –40 °C. Samozřejmě, člověk může přežít i teplotu –50 °C nebo dokonce –70 °C, pokud není vítr.

V GULagu se pracovalo běžně do -30 stupňů, později dokonce do -35 stupňů.

Na zabíjení není nic veselého. Proč sem k nám ale lezli? Proč nám sem nosili smrt a utrpení? Čekali snad, že se vzdáme bez boje? 

Naše kůže vypadala jako pergamen a byla pod ní vidět lebka s velkými černými otvory místo očí. Rty jsme měli okoralé a zuby věčně vyceněné. Jeden z našich vojáků poznamenal: „Měli bychom si vzít do ruky kosy a na krk si pověsit nápis: Smrt německým okupantům!“ 

Tu zimu, když jsme byli kousek od Stalingradu, jsme často dostávali balíčky s teplým oblečením z mé rodné Sibiře: vlněné ponožky, sály, rukavice nebo pletené svetry. Balíčky nám vždycky dodaly novou sílu. Cítili jsme, že celá země je v zákopech s námi. 

Ale ať v kondolenčním psaní zvolíte jakékoli výrazy, slova „zemřel hrdinskou smrtí“ nemůžete nikdy ničím nahradit. 

Žel, žádná slova nenahradí činy.

Třicátého prvního ledna 1943. Dorazili jsme k okraji Stalingradu. Zdevastované město. Slova nedokážou popsat scénu, kterou jsme uviděli. Nestál tam jediný neporušený dům! Žádné střechy, žádná podlaží. Holé zdi s otvory po oknech, za nimi jen holé rozbořené zdi. 

Existují názory, že město bylo částečně ubráněno právě díky tomu, že bylo brutálně rozbito. To znemožnilo průjezd městem tankům atd.

Je špatné a hloupé druhým něco zakazovat a potom jít a udělat to sám.

Doufali jsme, že už jsou snad všechny hrůzy za námi, a dorazili na konec vesnice. Ale to nejhorší teprve přišlo. Všichni obyvatelé vesnice leželi mrtví na silnici. Všichni s ránou po kulce v hlavě. Naši pěšáci sundali čepice a pomalu prošli kolem těch několika stovek zastřelených žen, starců a dětí. Styděli jsme se. Já jsem vzlykal, celý bez sebe vztekem. Zuřil jsem. Slíbil jsem si, že tyhle lidi pomstím, že postřílím tolik Němců i našich zrádců, kolik jen budu schopen! A udělám to v první příhodný okamžik! 

Ukrajina, levý břeh Dněpru. Přestože jsme se snažili zatlačit Němce na západ co nejrychleji, pořád ještě se jim dařilo vypalovat mnoho měst, vesnic a statků. Popel, spálené dřevo a kouř všude kolem. Na místech, kde stávaly domy, stojí jen pece. Zuhelnatělé stromy. Naprostá destrukce. Ukrajinci budou muset vynaložit obrovské úsilí, aby do své země vrátili život. Válka za sebou nechala jenom spáleniště. 

Spálená země.

Konečně cítíme pod nohama dno. Je rovné. Záblesky výbuchů osvětlují postavy našich vojáků, běží od břehu ke středu ostrova. Výbuch! A další! Dostávám se do mračna písku. Z nebe spolu s pískem dopadají na zem kousky něčeho teplého a mokrého: jsou to kousky lidských těl. 

Když jsem dopadl na zem, okamžitě jsem sáhnul po své noze! Byla tam! Bok mám lepkavý, celý krvavý, ale noha je tam! Sakra, proč s ní nemůžu hýbat? Ukázalo se, že mi střepina toho granátu přesekla levý sedací nerv. 

A ještě jedna věc. Intuitivně jsem věděl, že ať už mne v budoucnosti čeká cokoli, ať potkám kohokoli, nikdy už nenajdu tak blízké přátele, jaké jsem našel na frontě, pod nepřátelskou palbou. 

Když se dívám zpět na svůj život, je jeho velká část naplněná obrovskou chudobou, hladověním a válkou, ale já nelituji ničeho. Jakkoli těžký byl, cokoli jsem ztratil, mohu říct, že jsem svou povinnost splnil dobře. Osud tomu chtěl, že jsem přežil válku, zatímco spousta mých přátel a kamarádů z dětství v bojích zahynula. Památka na ně zůstane navždy v mém srdci a v této knize, kterou máte před sebou. 

Minomet byl sice lehčí než dělo, ale byl pořád pro ty, kdo ho nesli, dost těžký. Sovětský minomet ráže 82 mm (model 1937) vážil v pohotovostním stavu 56 kilogramů a při transportu se rozdělával na tři části: hlaveň, ložiště a lafetu. První díl vážil 19 kg, druhý 22 kg a třetí 20 kg. Mimo zbraň museli vojáci nosit ještě munici. Bedna se třemi minami vážila 12 kilogramů. Nesmíme ovšem zapomínat, že to všechno byl náklad navíc, vedle standardního vybavení každého vojáka: jeho osobních potřeb, jídla, plynové masky, osobních zbraní a nábojů do nich. V zimním mrazu i v letním vedru nesli minometčíci tohle všechno a často pochodovali několik desítek kilometrů denně. 

Uf, hotovo. Byla to dobrá, kompaktní kniha. Pěkné čtení.