Volby, volby...

v těchto a jistě i v následujících volbách je účinnou kartou otázka imigrace. My velmi rádi, za přispění populistů, zapomínáme.

Vrátím-li se třeba o sedmačtyřicet let (do roku 1969) zpět, ale i k roku 1948, musím mnohým připomenout, že naši občané utíkající za svobodou, mezi nimiž byli i ekonomičtí "imigranti", byli také v situaci utečenců bez domova. Ve sběrných táborech-lágrech se jim tehdy dostalo všeho, co k životu potřebovali. Tam se registrovali a naplánovali další kroky. Někteří zůstali v Německu nebo Rakousku, jiní se rozhodli pro Kanadu nebo Austrálii jen proto, aby jim nová zem co nejméně připomínala domovinu. Ne vždy to bylo jednoduché, protože ani tehdy StB nevzdávala svůj "boj s kontrarevolucionáři". Ty, kterým bychom dnes říkali VIP, se StB snažila vymyšlenostmi očernit v očích vyšetřujících v táborech. Vždy dlouho trvalo, než se dotyčný očistil a mohl pokračovat v cestě za svobodou s celou rodinou. Tak, jako dnes se vyskytnou mezi imigranty teroristé, tak tehdy to byli konfidenti StB. Známe příběh kapitána Minaříka, jak nám o něm hezky zpívá Josef Laufer, je o stanici Svobodná Evropa.

Na naší poslední dovolené (2008) jsme se cestou z Holandska zastavili za kamarádkou v Dortmundu, která také prošla táborem a v Německu se "zabydlela". Píši o ní jen proto, že nám ukázala nádobí a malé spotřebiče, kterými ji kdysi v "lágru" vybavili. Dnes není mezi bojovníky proti imigrantům, protože je chápe. A já toto téma dávám jen k dobru a k přemýšlení.

Další příklad mám z devětašedesátého, kdy jsme u přítele fonoamatéra v Ženevě viděli v televizních zprávách barevný přenos z přistání na Měsíci. V dalších zprávách vysílali o Čechovi, který ukradl v Migru tři tisíce švýcarských franků. Nikdo však neřval Češi ven, ale my se hluboce styděli.

Stydět se za zem, kterou mám za svou vlast je asi nemorální, ale snad mě omluví důvody, kvůli nimž se stydím. Tehdy jsme byli občané státu, kde se o demokracii hovořilo jen v dějepise. Totalitní systém uváděl demokracii lidovou. Švýcarští přátelé nemohli pochopit, že máme v zemi přes půl miliónu vojáků, které tam nechceme. Dokonce brali naše slova s nedůvěrou.

Dnes je to jinak. Je to tak, dnes se stydím za prezidenta, za jeho chování a některé výroky. Jako bývalý komunista, který byl, jak sám kdysi řekl (což může, jak známo, klidně s nakloněnou hlavou, popřít), ve straně účelově, umí "věrohodně" pomlouvat, vymýšlet si a obviňovat z čehokoliv své oponenty. To obviňování jsme mohli sledovat při rozpravě s prezidentskými kandidáty v televizním přenose. Volič slyšel, ale dozvěděl se až po volbách, že to nebyly pravdy. Mám na mysli slova o protikandidátovi a Sudetech či vlastnění jakéhosi zámku s hákovými kříži, který již 300 let rodina Schwarzenbergů nevlastní. Podklady prý poskytla rodinka Václava Klause, což bylo odměněno neústavním postupem při jmenování Klausové velvyslankyní na Slovensku.

Parádní blamáž je "kauza" Peroutka. A ani zde není důvod vážit si prezidenta třeba jako muže, který dodrží slib vyslovený před televizními kamerami. Kroutí se do poslední chvilky, vědom si, že hlupáky to již nezajímá a inteligenty nazval hanlivě "pražskou kavárnou".

A co první Hovory z Lán, které by mohly navázat na Havlovu tradici? Skandální vyjadřování o třech tanečnicích, ležících Putinovi v žaludku, za které měl dostat rozhlas pokutu za vulgarity ve vysílání? Od té doby skočil po Zemanovi bulvár, který ho nechává vymluvit do sytosti.

Také za studii z minulých let o rodu Schwarzenbergů nebyl Putna (autor té studie) jmenován profesorem, kvůli zástupnému důvodu mimo profesi. Jinému, konkrétně Konvičkovi, je mimoškolní aktivita požehnána.

A jako poslední téma je prezidentova na východ směrovaná zahraniční politika bez ohledu na zahraniční politiku státu. To mám jen pro sebe na omluvu, proč si tohoto individua nemohu vážit.

A volby? Je škoda, že se jim věnují víc ti, kteří mají aktivní život za sebou a nikoliv mladí, kteří by měli mít šanci cosi změnit k lepšímu.

www.rottpanorama.cz