Šedesát procent domácností má podprůměrný příjem

Chudoba ohrožuje desetinu Čechů, čtyři z deseti nemají na dovolenou. Tak jak to vlastně je?

Prý máme v průměru na osobu necelých 12 tisícovek měsíčně, podle statistiků, 143 000 korun ročně.  Takže víc mají vícečlenné rodiny? Vzpomínám, jak nám za totáče vysvětlovali, kolik toaletního papíru se vyrobí na hlavu, což bylo terčem mnohých vtípků.V EU nejsme v příjmech první, ale přece jen v něčem ano. Jsme první ve spotřebě piva na rok, což je 163,5 litru. Přitom cena piva ve spotřebě nerozhoduje, stejně tak, jako kuřákům nezáleží na ceně cigaret. A že je celých šedesát procent chudých, buďme rádi, protože zbylá procenta asi zas tak moc nemají. Je zajímavé, že v obchodech a na silnici se ani nepozná, kdo je chudý a kdo bohatý. Dokonce ani ekonomická krize v celé parádě se také v obchodech ani na silnici moc neprojevila. Mimochodem, předpokládám, že nejsou ve statistikách nedaněné příjmy korupčních úředníků a jiných čiperů. Ani příjmy „chudých“ z melouchů, též nedaněných! To by nám pěkně statistikou zatočilo, a již vidím přímo alarmující titulky.

Jak jsme chudí záleží jen na nás. Když se poprvé u nás za totáče zdražilo, ptal jsem se jednoho moudrého pána, co budeme dělat? Odpověď byla lakonická: Musíme začít víc vydělávat! Nebo omezit jiné výdaje. Začneme vařit doma, protože jídlo v restauraci je drahé, dětem dáme do školy svačinu, nikoliv peníze na svačinku v „bystru“ (předchůdce mekáčů), atd. Přece se nepočítá s tím, že budeme všichni boháči. Nežijeme v Kuvajtu ani v jiné podobné zemi.  Všichni nemohou prodávat, stejně tak, jako všichni nemohou jen kupovat. Někdo musí vyrábět, někdo sloužit (ne posluhovat). Prostě, každý si vybral, co je mu nejbližší nebo co umí. Špatné je zkreslování informací a statistik. Jinak se tomu říká strašení, v tom lehčím případě, ale lze to také brát jako šíření poplašné zprávy nebo pobuřování.

Naříkat nad malým příjmem s cigaretou v ústech a se sklenkou v ruce, je sice pro novináře atraktivní, ale nic to neřeší. Také není dobrou cestou závist, protože takový způsob myšlení jen oslabuje schopnost vymyslet něco užitečného. Vím, na toto téma tu mám jeden anekdotický příklad: „Blumenfeld, Blumenfeld!?! Já jich vidím! Včera škemrali o podporu, že nemaj na oběd, a dnes tu seděj a dlabou lososa majonézou…?“
„Pardon, pane Reichman, oni maj nějak moc řečí a to já nemám rád. Když nemám peníze, nemůžu jíst lososa s majonézou. Když mám peníze, tak nesmím jíst lososa s majonézou. Tak mi laskavě řeknou, kdy mám toho lososa s majonézou jíst?“

Ti čtyři, kteří si, podle statistiků, dovolenou nemohou dovolit, nemusí přece být smutní. To jsem zažíval mnoho let, když jsme spláceli družstevní byt, a nepovažoval jsem to za újmu. Nakonec i u nás je krásně a práce na zahrádce nebo na chalupě lidi jen šlechtí. A rozhodně bych se neuchýlil k půjče, o níž tuším, že bych měl potíže se splácením. A chtějí vůbec všichni jet na dovolenou, a kdo spočítal, že právě čtyři z deseti nemají na dovolenou? Řekl bych, že deset z devíti statistiků kecá!

A mějte na paměti, že chudoba cti netratí.