O 34. týdnu roku 1968

Svou vzpomínkou se vracím o padesát let, kdy jsem uzavřel smlouvu s cestovní kanceláří Rekrea na čtrnáctidenní pobyt v penzionu v Hamru na Nežárce. Bylo to v kraji mého mládí a chtěl jsem rodině ukázat krásy jižních Čech.

Počasí bylo nádherné, takže cesta z nádraží Veselí nad Lužnicí do Hamru byla příslibem dobré dovolené. Rekrea nám zařídila mikrobus z nádraží až k penzionu, kde na nás čekal mladý manželský pár, který tento penzion provozoval. Dceři bylo tehdy necelých pět let, takže jsme uvítali pokoj s vyhlídkou do kraje a dětský koutek.

V pondělí devatenáctého jsem volal do Soběslavské zubárny, kde jsem do roku 1958 pracoval, že bychom se tam rádi podívali a pokecali. V úterý to bylo příjemné setkání a bývalými kolegy, dokonce nám ukázali ordinaci šéflékaře, kde bylo kompletní zařízení, které tatínkovi před lety sebrali. Musím dodat, že byli soudruzi ohleduplní, počkali až tatínek celou ordinaci splatí. Ordinace byla na tu dobu poměrně moderní. Manželka Hanča se jen podivovala, že jsme to snášeli celkem dobře, tedy až na tatínka, který v březnu 1961 podlehl pátému infarktu. V zubárně nám půjčili elektrický vařič, abychom si mohli něco mimo jídelnu penzionu uklohnit.

Středa začala už jinak. V rádiu to vypadalo jako jakási fiktivní katastrofická hra, jako kdysi hra „Požár Národního divadla“. Z Veselí přijeli vyděšení manželé, že jsou tam tanky a že dokonce u silnice porazili tankem malou trafiku i s trafikantem. Žádná fikce, ale tvrdá realita. Najednou nic nefungovalo, byli jsme odříznutí od světa. Naštěstí byly tehdy ještě v provozu staré telefonní ústředny. Děvčata z ústředen Veselí, Plzeň a Karlovy Vary mi pomohla spojit se se sestrou, která v té době na karlovarské ústředně sloužila, a ta pak mohla předat naše zprávy rodičům a prarodičům v Rumburku.

V tom zmatku jsme si nevšimli, že jsme v penzionu ještě s jednou rodinou s chlapečkem zůstali bez jídla. Lednice byla vyklizena, nikde nikdo, tak jsme vyšli do vesnice na "žebrotu". Všichni byli na nás milí a dcerka ani nemohla sníst všechny ty dobroty, které jsme od vesničanů dostali. Následující dny byl jídelníček jednoduchý: vajíčka, chleba a mléko, a naděje na cestu do Prahy a dál do Rumburku svitla až v pátek, kdy nám z Veselí zavolali, že někdy odpoledne mohou vypravit motorák do Prahy. Ani nevím, jak jsme se do toho vozu všichni vešli. Děti seděly na haldě batohů a dospělí vyplnili každé místo, kde se dalo sedět. Ale nebylo to třeba. Již od Benešova jsme stáli a koukali do hlavní mířících na motoráček. Ku Praze to bylo stále hustší, ale děti nás přivedly na jiné myšlenky. Když zpívaly Čechy krásné, Čechy mé, tak jsme se za slzy nestyděli.

Na Wilsonově nádraží jsme pomalu vystoupili, nádražáci nám říkali, abychom nedělali rychlé pohyby. Vyjdeme ven a právě od muzea přijížděla tramvaj. Rusáci však začali střílet do vzduchu, aby nestavěla. My tam zůstali jako přibití. Hoch z projíždějící dodávky nás vyzval, abychom rychle naskočili. Zázrak – co nevidět jsme se ocitli před barákem ve Zvonařově ulici. V baráku nás vítali a hned jsme měli pozvání na večeři, dceři čajíček atd. To i od těch, se kterými jsme se jen tak letmo zdravili. I ta protivná "domovnice" byla docela milá.

V dopisní schránce jsem měl mnoho vzkazů, abych se neprodleně ozval. Ukázalo se, že jsou již zbytečné, protože šlo o propojování linek mezi Vinohradskou, Opletalovou a Jindřišskou.

V sobotu 24. 8. 1968 jsme se vydali na Masaryčku a jeli do Rumburku. Babička a děda nám vzali dceru a my se za nimi jen dívali. Doma se pak do noci vypravovalo a já byl svědkem, jak ti staří komunisti nesou těžce to zklamání a asi je i trochu trápilo, že jsem měl pravdu, že sověti jsou obyčejní zločinci.