Mnoho povyku pro nic, neubližujte Helence

Pravda, jak se říká, sama si naběhla. Asi měla pocit, že by se na ni mohlo zapomenout. Nemusí se však bát, po jejím husarském kousku ji budeme více sledovat. Co je tím husarským kouskem? No přece stížnost, že je v Radiožurnálu málo Heleny. Rada rozhlasu musela odpovědět. A odpověděla…

Dnes to není tak, že někdo z ÚV zatelefonuje, kdo smí a kdo ne, být ve vysílání. O tom by mohlo mluvit dost zpěváků a herců. Helenka měla v té době zelenou, a užívala si rozhlasu a televize do sytosti. Až bude někdo, jako kdysi soudruh Miller, opět diktovat, kdo jo a kdo ne, pak bude mít Helenka opět zelenou. Žel, dnes většinou rozhoduje posluchačský zájem.

Ani neplatí: „Sedávej panenko v koutě“! Měla to dělat, jako božský Kája, být stále viditelný, neštítit se reklamy, a ne se soudit s bývalými kolegy. To se lidem nelíbí. Náš člověk není zas tak blbý, jak si myslí politici. Jsou věci, které nezapomíná. Možná, že odpustí, ale nezapomene. Jsou i tací, kteří inkriminovanou stížnost považují za vrchol drzosti, neomalenosti a ztrátu soudnosti. Já bych přidal i další vlastnosti, nemám však potřebu, mě stačí obecné ohlasy na tuto událost.

Kdyby existovaly jen takovéto problémy, bylo tu krásně