Jistě jste zaslechli, jak jsou projektanti vinni všemi nedostatky jakéhokoliv dokončeného objektu. V rozhlase jsem končil jako projektant, takže na to mohu zavzpomínat. Můj „obor“ byla zvuková a rozhlasová technika.
Projektování rozhlasových studií, tedy od mikrofonu až po výstup z rozhlasu na vysílače. Mou výhodou bylo, že jsem v rozhlase začínal jako člen montážní skupiny, která byla jakousi „holkou pro všechno“. Vyráběli jsme různá udělátka, která pomáhala zvukařům ve výrobě či na vysílacích pracovištích. Většinou šlo jen o „kusovky“, které nebyly ve výrobním programu Tesly a na koupi venku nebyly devizy.
Při budování a rekonstrukcích režií a studií šlo jen o pospojování jednotlivých přístrojů, což bylo jen takovou rutinní prací. Nic moc na vymýšlení, protože se vše stavělo pro určitý druh studia. Jiný nárok byl na činoherní, jiný na hudební a jiný pro zpravodajské zaměření. Ta „montážnická“ zkušenost mi moc pomohla. Věděl jsem, co jde či nejde udělat. A to bylo vše.
Až v roce 1993, kdy jsem byl pro (již) Český rozhlas nepotřebný, jsem dostal nabídku od pro mě tehdy neznámého inženýra Kasíka z firmy Kaskol, s. r. o. postavit „na zelené louce“ rozhlasovou stanici. Firma tehdy dostala licenci na celoplošné zpravodajské Rádio Alfa. Nabídka obsahovala jen tři body podmínek. 1. pokrýt VKV signálem alespoň 70% obyvatelstva, 2. zahájit (podle licenčních podmínek) vysílání 1. září 1993 a 3. bylo na to 50 miliónů korun. Projektantův sen se stal skutečností a já se v témže roce stal zaměstnancem Kaskolu, divize Rádio Alfa.
Seznámení s Janem Vávrou, ředitelem Rádia Alfa, proběhlo dobře a já věděl, co chce a jak má stanice fungovat. On uměl dát dohromady lidi, kteří byli odborníky pro daný úsek. Každý věděl co dělat, hlavně jak a kde se dopracovat výsledku. Úkol byl prostý, tedy zdánlivě. Najít prostory pro kanceláře a studio s „newsroomem“ někde ve středu města a dostat signál k vysílačům.
A prostory jsme našli na adrese – YMCA, Na poříčí 12.
Jak a čím je vybavit, bylo na mně. Tady mi pomohly kontakty z Technické poradny Týdeníku rozhlas, kterou jsem stále vedl. I kontakty z okolí rozhlasu, kde jsem před tím pracoval. Čas běžel a já naštěstí znal spolehlivé lidi na správných místech mohl jim zaručit, že Rádio Alfa je solventní a platí okamžitě.
Rádio Alfa mělo být celoplošné rádio zpravodajského charakteru, tedy jakási protiváha Radiožurnálu.
V Paříži sídlila firma Digitec, kde jsme nakoupili techniku pro digitální zpracování a záznam zvuku.
Asi bude lepší, když vše rozdělím na etapy, přestože se na všem pracovalo souběžně.
1. etapa – studio, newsroom a kanceláře.
Studio, hlasatelnu a režii jsem zadal spolehlivé firmě Studer, jejíhož zástupce jsem znal z rozhlasu, akustiku obstarala firma Soning. Dohoda o projektu byla jednoduchá a já věděl, že se mohu spolehnout i na termín uvedení do provozu.
Newsroom byl nový termín pro místnost, kde měli pracovat redaktoři či reportéři - zpravodajci. Vybavení telefony, linkami, záznamníky a kancelářskou technikou se dělo postupně, jak se přijímali jednotliví pracovníci. Zde jsem musel improvizovat, protože někteří redaktoři měli problémy s digitálním střihem, „pokoutně“ jsem koupil starý střihový magnetofon z rozhlasu.
Vybavení kanceláří redaktorů bylo již podle jejich zaměření. PC a internet atd.
2. etapa - propojení studia s vysílači.
Mezi rozhlasem a vysílačem se dosud používaly kabely, což zajišťovala SDK (Správa dálkových kabelů). Normální telefonní linka by pro stereofonní přenos nestačila, ale další vybavení bylo pro nepřetržitý provoz neúměrně drahé, tak jsem si vzpomněl na příběh s prvním satelitním přenosem koncertu České filharmonie z Tokia do Prahy. Tady pomohli spolužáci ze SPŠF Čimelice. Našli jsme firmu, která se tímto problémem zabývá. Sídlila v San Diegu a kontakt nám zprostředkovával český učitel žijící od roku 1968 v San Diegu, čtenář Technické poradny Týdeníku rozhlas. Vše šlo jak na drátkách. Když dorazily firmě na účet peníze, vysílač s přijímači byl expedován. Mezi tím hoši na Strahově (České radiokomunikace s.p.), kteří „uměli“ satelity, vyjednali místo na komunikačním satelitu, postavili na střeše YMCA parabolu vysílače, po republice rozmístili na VKV vysílače paraboly a přijímače satelitního signálu. Česká správa radiokomunikací mi vyšla vstříc, takže k satelitnímu přijímači připojila „krabičku“, která měla umožnit přímý vstup telefonem redaktora s důležitou zprávou pro daný region do vysílání.
3. etapa - vysílače.
Rádio Alfa mělo přiděleno 14 kmitočtů s výkony od 10 do 100 kW. Pokrytí území bylo velmi dobré, kvalita výborná. Škoda, že program tomu neodpovídal. To dali posluchači v průzkumech znát. Sem to ale nepatří.
4. etapa – technické zázemí.
Redaktoři měli veškeré vybavení. Vše bylo připraveno, jen vysílat. Zatím si zkoušeli vysílání „do zdi“, což je jako generálka na divadle. Nejvíc práce měl hudební redaktor, který musel denně na server nasázet hudební program, aby si z něj redaktoři mohli při vysílání vybírat. Před zahájením v plné parádě se vysílala reklamní smyčka na vysílači Praha-město, tedy ze Žižkova.
1. září 1993 v 6:00 jsem si oddychl. Jelo to a bez problémů. Ty nastaly později. Tak třeba půlnoční telefonát, že technik nenastoupil na vysílání. Tak jsem sedl do autíka a do rána vysílal sám. Tomu technikovi jsem sdělil, že už nemusí chodit vůbec. Jako šéf jsem nebyl dobrý. Spoléhal jsem sem se na dané slovo. Když se mi začali ozývat ti, kterým ekonom Alfy přestal platit, věděl jsem, že budu jako technický ředitel se slušným platem končit. Přestali dokonce platit linku s Akademií věd, odkud bylo vysíláno časové znamení s předstihem tak, aby na zem ze satelitu dopadlo přesně. Elektrárny měly Alfu jako časový etalon, protože každý se lišil nějakou vteřinou. Jan Vávra předal žezlo Ivanu Hoffmanovi a s ním bylo vše jinak. Korespondenti z krajů zmizeli, protože prý stačí dojít ráno před šestou na Masaryčku, vzít čerstvé výtisky novin a jsou zprávy hotové. Mezi tím se stala Alfa akciovkou. A já přemýšlel jak se kulantně vypoklonkovat, aniž bych musel podstoupit akci předávání toho, co již bylo rozebráno. I našel se jeden snaživý, kterého jsem, po dobu své dovolené v zahraničí, pověřil vedením se všemi pravomocemi a přes Kasíkovo (hlavního akcionáře) upozornění, že po dovolené mohu o místo přijít, jsem měl jasno. Zahrál jsem ukřivděného a šel konečně do licenčního odboru Úřadu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Pro vysvětlení: Před nástupem do Rádia Alfa jsem už měl slíbené místo v licenčním odboru, ale po dohodě jsem dal přednost soukromému sektoru. Byla to skvělá zkušenost, kterou jsem mohl také v Úřadu později využít.
To vše se odehrálo do roku 1998, kdy jsem šel do penze. A díky rozhlasu, že mě nechal jít, jsem si vydělal na slušný důchod a mám na co vzpomínat. Už mě ani nezajímal osud Rádia Alfa, které muselo opustit pro neplacení nájemného palác YMCA a Radiokomunikace měly také chuť vypnout jeho vysílače ze stejných důvodů.
Licenci jim RRTV neprodloužila.
Slavná éra skončila 24. 2. 1999 a paradoxem je, že skoro celé vedení zkrachovalé Alfy se stalo vedením Českého rozhlasu.
Jó, to sou ty paradoxy!
