Zapomíná se, jak to vlastně bylo. Asi bych se tomu nevěnoval, kdybych si nepřečetl tento článek: „Psal se 9. květen roku 1945. Na většině území republiky probíhaly oslavy konce války, v Lejčkově a okolí zavládl smutek.
Nacisti tu při svém ústupu vypálili vesnici a zabili čtyřiadvacet lidí. Na místě, kde stály vypálené domy, dnes stojí pomník padlým s pamětní deskou, která připomíná jména všech zabitých – třiadvaceti mužů a jedné ženy. A právě před tímto pomníkem se v sobotu 5. května dopoledne sešli obyvatelé obce i příbuzní padlých, aby společně uctili jejich památku. Připomenuta byla všechna jména, účastníci pietního aktu si vyslechli i konkrétní příběhy několika padlých i sovětských parašutistů, kteří se ukrývali v hájovně U Černých. Na závěr pak jako symbol míru vypustili dvě bílé holubice. Více se dočtete v tištěném vydání Táborska“.
Je to trochu jinak. Bylo to 7. května. V rádiu volala Praha o pomoc. 9. května jsme již v Táboře na Budějovické vítali vítěze. Kolona SS jedoucí od Brna se útěkem před Rudou armádou chtěla dostat do zajetí k Američanům, kteří již byli v Písku. Zastavili ji dva pitomci (z Pořína) s pistolemi. Jednomu z vozidel prostřelili pneumatiku, čímž kolonu opravdu zastavili. Běsnící esesáci se rozběhli po vesnici a zmasakrovali místní. Muže dokonce přibíjeli za živa na vrata, která potom zapálili. To vyprávěl mlynář Karda z Oblajovického mlýna, kde měl jako „pomocné dělníky“ ruské partyzány, kteří po lesích zásobovali ostatní jídlem. Pokud ti dva pitomci ještě žijí, mohli by konečně promluvit, pokud nejsou ve vyšší politice.
Tehdy nebyly mobily, tak nositeli rychlých zpráv bývali železničáři. O Lejčkovu se to hned vědělo i v Táboře. Tak asi pod dojmem událostí, se můj tatínek s kamarádem ze sousedství, plukovníkem v záloze Tlustým, rozhodli, že promluví s velitelem táborské posádky. Jeden z velitelů chodil k doktoru Závorkovi, kde pracoval i můj otec, se zubama. Prý byl docela slušný, tak zkusili dohodnout, že nikdo nebude bránit jejich odjezdu z Tábora, ale beze zbraní. Tak dva civilisté odzbrojili celou posádku. Vše proběhlo v klidu a až později bývalý kolaborant-komunista, chtěl vznést obvinění ze zrady.
Zde bych se chtěl zmínit o přednostovi nádražní pošty panu Královi. My s Královými sousedili tenkou zdí, takže ráno si dělával legraci z tatínka hlásíc, že my Benešovci posloucháme Londýn, s tím, že stejně prohrajem. Jinak to byl normální člověk s puncem vlajkaře. Když věděl, že se mýlil, řekl tátovi, že má takovou pojistku. Zadržoval dopisy s udáním, takže dost udavačů mohl odhalit, jenže ti byli rychlejší a hned po příjezdu Rusů ho s páskami RG na rukávech, spolu s ruskými vojáky zatkli a okamžitě na náměstí bez soudu veřejně popravili. Až od Gottwalda dostala paní Králová omluvný dopis, ale synové to stejně odnesli jako Černí baroni na víc než na dva roky vojny. Přerození udavači se mstili i potom.
Nepamatuji si některé věci nebo jména, ale události mám jako ve filmu a je mi to prd platný, protože není politická vůle to řešit. A někdy si myslím, jestli má cenu zabývat se tím, vždyť se podívejte na oblibu těch největších lhářů a podvodníků, kteří umí jen hezky manipulovat masami.
A jako důchodci mi vlastně nic nechybí, jen mám problém s hrdostí na češství.
