Tentokrát jsou to hokejisté. Původně jsem tuto snahu chtěl bagatelizovat, ale vzpomněl jsem na zimu 1945/46 v Táboře na Jordánu, kde byl mezi hokejisty „kanaďan“ Bukna. Dostal jsem při koukání na zápas od něj pukem. Stál jsem jako bambula za brankou, a o tu ránu jsem „si přímo říkal“. Potom jsem však směl do kabiny, a tam jsem dostal kanadský odznak. Byl to plastický javorový list. Nějaký čas jsem ho po roce 1950 nesměl nosit, ale o tom nechci psát.
Tehdy jsem byl jedenáctiletý kluk, a dnes jsem si uvědomil, že většina mužů zůstává kluky do konce života. Proto se nyní rádi fotí a pohybují ve společnosti mistrů světa. Hokejisti ani netušili, že jejich výroky, ve výkladu novinářů, mohou být státotvornými. To si je každý politik rád také vyloží ve svůj prospěch. Je to přirozené, a nejdůležitější je, že apolitický hokej může zklidnit předvolební hysterii. Zprávy z prostředí hokeje dokonce „převálcovaly“ všechny předvolební sliby.
Jenže jsou ještě tři dny do voleb, hokej asi tak dlouho nevydrží, a přece se jistě v předvolebních slibech budou lídři nelídři všech stran předhánět v uvádění dalekosáhlých projektů na podporu sportu, zvláště pak hokeje. Zabere to? Je docela možné, že někteří to budou myslet upřímně, ale zda uvěří volič, si nedovolím odhadovat. Jó, kdyby se někomu podařilo pro volby sjednotit národ, jako na Staroměstském náměstí při vyhlášení mistrů světa, bylo by hotovo. Jenže kdo to zvládne nejlépe, ten pro svou stranu udělá nemožné. To se však dozvíme až po uzavření volebních místností.
A já věřím, že uvážlivý a rozumný volič ještě žije…
