Co nám chybí? Říká se tomu sebereflexe!

Neudělali jsme (tím myslím všechny občany) po 17. listopadu 1989 něco na způsob Norimberského procesu z 20.listopadu 1945. Kde jsme asi udělali chybu? Bláznivě jsme se radovali a ani „největší sametoví revolucionáři“ nemysleli na to,  jak se bude třeba po třiadvaceti letech onen převrat hodnotit.

A proč jsme neudělali „Pražský proces“? V té době se nenašel nikdo, kdo měl pocit, že udělal dost pro pád režimu. Již od počátku se nově nabyté svobody a s ní spojené formování  chopili hlavně ti, kteří měli již nějaké „zkušenosti“ a nikomu nevadilo, že jsou to členové KSČ. záměrně nepíši komunisti, ale držitelé legitimací a výhod členství v KSČ.

Vzpomínám na srandovní epizodu, když jsme ze staveniště rozhlasu (kde jsem byl zaměstnán) na Pankráci měli jít demonstrovat a podpořit tvořící se Občanské fórum. A hlavním iniciátorem byl tehdejší předseda stranické skupiny a my jak ovce šli za ním. Ano, přiznávám to, protože nám to také nedocvaklo. Vždyť to byl docela slušný člověk. Nikdo jsme netušili, že jeho palec vzhůru nebo dolů, rozhodoval o pracovním zařazení. A já se sestrou v zahraničí a nemocnou páteří, musel držet hubu. No musel... To jsem ani nepomyslel, že se ten systém tak klidně zhroutí.

A touto odbočkou jsem si uvědomil, že nejsem sám v takové situaci a asi proto se ta revoluční euforie zvrhla ve všeobjímající mír. A tak se nekonalo žádné hledání viníků, kteří porušovali i tehdejší zákony v oblasti lidských práv. Také nesmím pominout, že prvotní tolerování komunistů bylo pod smyšlenou hrozbou vojenského zásahu ve spolupráci s milicemi. Všichni se radovali, jak jsme s nimi „zametli“, a já dodnes netuším, jestli nebylo dohodnuté, co nám bude povoleno.

Je také pravda, že si nikdo nedovedl představit, že se to nezvrhne jako šestapadesátém v Maďarsku. My byli již od Bílé hory naučení, že se z každé šlamastiky dá vyjít s poměrně zdravou kůží. Proto jsme nešli do ulic věšet komunisty. Bláhově jsme se domnívali, že zalezou a dají pokoj. Nezalezli a pokoj nedali. Vzpomínám, když jsem v začátcích rozvoje soukromého rozhlasového vysílání objevil nomenklaturní kádry a někde i agenty StB, řekl předseda tehdejší meziparlamentní komise, že to vědí a je to v pořádku. Doslovně řekl: „Dokud budou vydělávat víc, než ostatní, bude klid...“

A tak máme nyní milionáře a dokonce miliardáře, o nichž se vedou na sociálních sítích různé diskuse. Tomu se asi říká sociální cítění!?

A tak se žádná očista nekonala. My jsme vlastně malý státeček a to jsme byli i se Slovenskem, že se zná každý s každým. Proto se neděsíme z počtu obětí, které měli někteří na svědomí. O nich se kdysi nepsalo a „co oko nevidí, to srdce neželí“. Nikdo se ani nedopočítal, kolik bezbranných mrtvých a kolik zmařených životů měl režim na svědomí, ale všeobecně se ví, že bratři Mašínové byli vrazi. No a proto se nedivme, že tu máme sytém, kde se svobodně řve o tom, jak tu máme nesvobodu.

Ani nevím, jak to dopadlo s brněnskými studenty, kteří „urazili“ komunistického fakultního činitele, který je zažaloval. Jó, kdyby to byli zloději, jistě by dostali prezidentskou milost již v počátku onoho kocourkovského procesu.

Tak vzhůru ke světlým zítřkům. Komunistům jsme dali ránu, až se jim obrátily čepice kšiltem dozadu.

Ani se neobávám, že komunisti opět budou ve vládě. Tak blbí nejsou, aby vládli neovladatelným odborářům a konzumentům sociálních dávek. Druhý krach by ani Grebeníček neustál.

Myslete na chorál malověrní!