Před vstupem do galerie obvykle tušíme, co nás čeká. Co chtěl malíř sdělit pochopíme obvykle bez toho, abychom se museli sklánět ke štítkům s názvy. Tedy, dokud nevkročíme do oddělení věnovanému současnému umění.
Odhadnout, co nás čeká tady, je téměř nemožné. Na druhou stranu můžeme celkem s jistotou předpovědět, co neuvidíme: obrazy člověka v jeho přirozeném prostředí, při běžné činnosti. Co to znamená? Je naše dnešní realita nezajímavá? Málo inspirativní, nefotogenická? Nebo je současné umění od reality odtrženo? Stalo se tak nezajímavým, nedůležitým?
Člověk a jeho svět býval v minulosti častým tématem. Malovali se lidé při jejich každodenních aktivitách, v domácnostech, v hospodách, postelích… a při práci. Dnes už to tak není. Obrazy cestujících v dopravní špičce, zákazníků čekajících ve frontě u pokladny a obrazy zaměstnanců v zasedačkách a na úřadech prostě nejsou. Posledním velkým uměleckým směrem, který měl v “popisu práce” zachycovat člověka, byl socialistický realismus. Tady je ale nutno zmínit, že i když název obsahuje slovo “realismus”, byla spíš zobrazována ideální realita či pouhé zlomky skutečnosti, navíc vybírané na základě ideologického diktátu.
Dnes člověk v jeho každodennosti za vhodný námět pro obraz každopádně považován není.
A už jsme u těch Vánoc. Ve svátek, který slavíme společně a má tedy v sobě dokonce punc vzájemnosti, dotváříme jeho atmosféru obrazivem, starým tak sto let. Při pohledu na dějiny výtvarného umění se zdá, že lidé poslední století v zimě nic nedělali. Proč?
První možnost: Dřív bývala realita jedna. Nacházela svůj výraz v dobovém stylu… gotika, baroko, renesance… styl dokonce znamenal kodex, co a jak se má malovat. S příchodem turbulentního dvacátého století všechna tabu a omezení padla. Dnes je všechno dovoleno a umělci mohou vybírat z nekonečného množství námětů, takže je asi logické, že na člověka v obyčejném prostředí se zaměřuje mnohem méně tvůrců než dřív. Sdílené základní hodnoty jsou navíc velmi nejasné. Asi je to sen, ale jako malíř i jako architekt bych rád cítil pozitivní proud doby. Přece musí existovat. Co Vás napadá? Co teď vlastně jdeme slavit?
Druhá možnost: Dnes už člověk v běžných kulisách práce či odpočinku objektivně není tak vizuálně přitažlivý a imaginaci podněcující jako dřív. Je to daň, kterou platíme za úbytek fyzické práce, migraci do kancelářských budov. Realita dneška je možná tak mdlá a nanicovatá, že snad ani nestojí za to ji nějak umělecky zpracovávat. Skutečnost, které chceme věnovat pozornost, a skutečnost, kterou každý den zažíváme, se tak od sebe čím dál víc vzdalují.
Třetí možnost: Zrychlené tempo doby vede k vyprázdnění rituálů. Rituál, třeba oslava Vánoc, dříve znamenal výraz hodnot, které jsme sdíleli, a byl čas ho prožít plně. Dnes si už nejsme jisti, co znamenají, a „sdílet“ je tlačítko, nikoliv zážitek.
Odpověď na otázku, jestli máme vinit dnešní umění nebo dnešní společnost, je asi zřejmá. Zřejmé mi zato není, co mám vidět jako pozitivní trend, společný směr – a přitom z historické zkušenosti vyplývá, že musí existovat.
