Řešíme spíš slovní urážku než brutální útok. Obojí je za hranicí pravidel, rozdíl je však nepopiratelný.
Před dávnými lety vlezli dva kluci přes zákaz do lvího výběhu v pražské zoo a on je samozřejmě pokousal. Mediální mainstream tehdy řešil, jestli odvolat ředitele zoo atd. Jediný Ludvík Vaculík tehdy napsal zhruba toto: „je to jejich chyba a i když je mi jich lidsky líto, tak hlavní vina na celé události je jejich, mají, co jim patří, lezli, kam neměli“. Jeho hlas byl tehdy osamělý.
Nedávno nejdřív jeden fotbalista kopl, zjevně záměrně, protihráče, který z toho má 12 stehů a zlomeninu lebeční kosti. Spoluhráč zraněného pak řekl spoluhráči zraňujícího nějakou, velmi pravděpodobně rasistickou, nadávku.
Slova navíc neslyšel nikdo další, zlomenina je naopak vidět na rentgenu… přes to všechno se po prostudování krajiny novin(ek) zdá, že slova jsou důležitější, než fyzické zranění.
Na první pohled to vypadá, že jde o identické situace – ukázky změkčilosti naší kultury, která dnes klade větší důraz na nehmatatelné (s jakým pohlavím se kdo identifikuje a že jich není málo) oproti hmatatelnému (máš vagínu, jsi žena, máš penis, jsi muž). Pokaždé je to krev proti slovu, pravidlům, dohodám.
Tento text jsem původně měl napsaný jinak. Vůbec psát jsem ho začal z rozhořčení, jak je možné dávat větší mediální prostor nějaké slovní poznámce když v tom stejném zápase došlo ke zlému fyzickému napadení. Byl jsem pln vzteku, hmatatelná krev je přece víc, než chimérické slovo.
Ale ne. Manners maketh man. Slova vedou k činům. Ty jsou pak jen důsledek. Znovu: činy vyplývají ze slov. Občas to vypadá až absurdně, každý rodič to zná: Potomek udělá něco špatného a vy ho přimějete k vyslovení omluvy. Ta zazní a vy cítíte, že to byla prázdná slova, pouhé naplnění rituálu, který je pro dítě beze smyslu. Rozbitou vázu už ale nikdo neslepí, byť omluva byla vyslovena. Někdy později, ale, snad, bude z Vašeho potomka dobrý člověk. Nebude rozbíjet vázy, zraňovat lidi… Protože jste mu vštěpovali pravidla, která se zprvu zdála být interpretována jako prázdné fráze.
V původním textu jsem někde tady (ano, blížíme se k závěru) měl úvahu o tom, jestli svoje děti učit čínsky nebo arabsky, protože naše slabá západní kultura stejně bude podmaněna nějakou jinou, životaschopnější. Vsadil jsem tehdy na čínštinu, Arabové jsou moc líní. Teď už si to myslím jinak: Jak s těmi lvy, tak se stehy při fotbale to vypadá jednoduše, ale právě schopnost vidět dál, dívat se za prvoplánovou krev je něco, nač může naše kultura být právem hrdá. Takže angličtina, španělština… to stačí. Je k tomu ale třeba říct i b: nic se nesmí přehánět, i dobře míněné se může zvrhnout, když se přežene. Udržitelné je jediné: pohlaví pro přehlednost stačí prozatím tři a když v zápase někdo někomu zlomí kost a někdo jiný něco řekne, tak by se hlavně měla řešit zlomenina, hráč, kterému něco řekli, může do dalšího zápasu nastoupit, polámaný ne. A ke lvům do výběhu se neleze, obzvlášť, když je to napsané na plotě. Kdyby i ten fotbal hráli podle pravidel, tak by nebyla ani ona zlomenina. Pravidla jsou i nevyřčená, spíš principy. Kyvadlo se pořád kýve, teď je asi hodně na straně mluvení. V rámci zachování rovnováhy je možná namístě začít se ohlížet, jestli nám mezi slovy něco neutíká, neteče krev.
