Nejvíc mě překvapilo, že moje děti (15 a 16 let) EET jednoznačně podporují: "poctivým evidence vadit nebude, v hospodách se krade..." S tím nebo i s jinými argumenty moc polemizovat neumím ani nechci, můj odpor pramení odjinud.
Chodíval jsem si pravidelně kupovat dobré sýry do stánku za Kotvou. Při ochutnávání jsme si s prodavačem pokaždé popovídali. Pán ty sýry i dovážel a několikrát jsme se spolu podivovali, kolik si za ně řeknou v těch načančaných buticích v obchodních centrech, kde ty stejné sýry nabízejí s vážností, hodnou drahých hodinek, co se prodávají hned vedle. Vždycky, když si prodavač vezme ty igelitové rukavice, tak mám pocit podvodu. Nevěřím, že by se k sýru během dlouhého procesu jeho vzniku pořád chovali jako v laboratoři. Ve stánku se ten podvod neděl. Pak se tam už ale přestaly prodávat i ty sýry.
Prodavač mi smutně řekl, že jim to hygiena zarazila, protože nemají tekoucí vodu. Rizika, spojená s hygienou, chápu. Rád bych, aby mi zůstala svoboda zhodnotit si je sám. Teď mě jen strašně mrzí, že nejenom mně kvůli bezduché aplikaci nějakého pravidla ze života zmizela další věc, která mu dodávala chuť, zemitost, vůni. To místo, zapomenutý a celkem ošklivý plácek za obchodním domem, najednou ztratilo význam. Přišel jsem o kus města. Město, jakoukoli lidskou konstrukci, která je ze své podstaty umělá, zobytňují a zútulňují jednotliví lidé a jejich příběhy.
Tohohle pána si s registrační pokladnou ani nechci představovat. Jeho sice zahubil už požadavek na tekoucí vodu (to měla proboha tryskat z asfaltu?), ale jiné takové asi zahubí ty pokladny.
S dětmi jsme už spoustu věcí odpískali a to z na první pohled neoddiskutovatelných důvodů. Na kole jezdí v helmách, na kroužky je vodíme, učitel i trenér mají osnovy a strava zas předepsané hodnoty.
Mám pocit, že svým dětem necháváme sice bezpečnější, ale zglajchšaltovanější, plošší a ošklivější svět než byl ten, kde jsme vyrůstali my. Je to naše pohodlnost? Už nikdy se synem nepůjdu do toho stánku, kde to vonělo sýry a prodavač mu na dlani podal kousek k ochutnání.
Nějak nemám pocit výhry.
Prezentované téma není nijak nové, vím. Text vyznívá smutně, vím. To, že jeho smutek trend nezvrátí, vím také. To, co nevím, je smysl toho trendu. Kam se tímhle posunujeme? Popsal to někdo hodnověrnější, než autoři sci-fi? Nemám jako architekt začít hledat nějakou novou formu městského prostoru, blahosklonnější k individuálním aktivitám?
