Nedávno se opět – v souvislosti s Týtý – rozvířila debata na téma, zda v televizi používat playbacky anebo hrát živě. Televize Nova preferuje živé hraní hudby ve svých pořadech (a je to její svaté právo, protože ten kdo platí, ten také rozhoduje). Režisér Jiří Adamec to ale odmítá (a proto také Týtý nerežíruje) a má za určitých okolností pravdu.
Na téma zda playback či živé hraní se na stránkách zejména hudebního tisku diskutuje od té doby, kdy se playback v televizi začal používat. Bezpochyby si nedovedu představit hudební soutěž anebo záznam koncertu, který nesnímá živé hudební hraní. I když – pokud nejde o přenos, ale o záznam – i tady se nehraje úplně fér, protože zvuk se natáčí do vícestopého záznamového zařízení, což umožňuje po natočení opravit chyby ať už v pěveckých výkonech nebo ve výkonech instrumentálních. Jinými slovy, pokud někdo na živém koncertu udělal chybu, v televizi tu chybu nikdy neuslyšíte, protože hudební hříšník napochoduje do studia a příslušnou pasáž nahraje znovu. Pak se záznam kvalitně smíchá a máte dokonalou hudebně-obrazovou konzervu.
Pracoval jsem řadu let nejen v rozhlase, ale i v televizi. S Mikrofórem jsme odvysílali tisíce hodin živé hudby, ať už to byly přenosy z Porty či rockových festivalů nebo jen tak z malých klubů. Žádný z těchto záznamů se historicky nezachoval. Byl to zvukový dokument té doby, nic víc. Většina písní byla později dokonale nahrána ve studiích gramofonových firem. Jiří Adamec má pravdu, že písnička, která trvá v televizi tři, až čtyři minuty, je nahrávána (stopa po stopě) několik hodin. Staré nahrávky, když ještě nebyla k dispozici dokonalá nahrávací technika, vznikaly tak dlouho, dokud nebyly bezchybně natočeny. Pokud někdo nahrávku v závěru zkazil, natáčelo se znovu. Dnes každý hudebník přichází do studia nahrát svůj part, a když je orchestrální část písničky nahrána, přichází zpěvák a píseň nazpívá. Pak se snímek dokonale smíchá, opatří technickými efekty a vznikne relativně dokonalá nahrávka. Pokud i televizní divák chce tuto dokonalou nahrávku slyšet a vidět při tom zpěváka, je playback jediným řešením.
Televize je elektronické médium a nemá proto smysl zpochybňovat jeho technologické možnosti. Když se díváte na film, zkoumáte, zda jde o živý záznam anebo o výsledek technologických možností filmu? Nikdo tady nebojuje proti postsynchronům a netrvá na autentickém záznamu. Playback v televizi je cenný tím, že umožňuje tomuto médiu podat plný výkon, dodat kvalitní obraz i zvuk. Chceme-li, aby interpret v televizi zpíval živě, musíme mu pro to vytvořit odpovídající technologické podmínky: speciální zvukové pracoviště (a tím nemám na mysli malou kabinku zvukaře v televizním přenosáku) mimo sál, kde se hudba dá relativně slušně smíchat, dále dobré odposlechy, aby se interpret dobře slyšel (vzpomínám na jednu příšernou akci, kde nebyly dobré odposlechy a ani jeden zpěvák nezazpíval bez falešných tónů), dostatečný prostor, kam se dá technika vůbec nastěhovat atd. atd. Takže nic proti živému hraní, ale musí mít programový smysl. Pokud je to za každou cenu, jde to na úkor kvality. Paličatá televize si to sice může za každou cenu prosadit, ale má to zbytečně dražší, divák to neocení, ba naopak, bude mít pocit, že dostává něco méně kvalitního (protože playback většinou nepozná, z čehož těží někteří interpreti, kteří playback používají i na živých koncertech, kde by ho ani používat neměli).
Ačkoliv hájím právo Novy, aby si se svým vysíláním dělala, co se jí zlíbí, dávám za pravdu Adamcovi, že v některých případech je živé hraní v televizi čirý nerozum. Možná je to dáno tím, že ti, kteří o těchto věcech rozhodují, v životě neviděli, jak vypadá televizní přenosový vůz a co dovede a co nedovede. Na závěr drobná perlička: na letošní Desce roku si živé hraní prosadil Richard Krajčo. Naštěstí to byl záznam, protože se patnáct minut hledala závada (klávesy nehrály). Nakonec si Krajčo povšiml, že klávesy nikdo nezapojil do zásuvky. Byl to naštěstí záznam, v sále jsme se pobavili, ale být to v přímém přenosu, byla by to tragedie.
Dejte playbacku, co jeho jest!
