Co všechno nemůžete

Nedávno mne rozesmál Miroslav Macek, když na facebooku publikoval tento bonmot (snad se na mne nebude zlobit, že ho cituji):   Vždy je nejprve nezbytné definovat pojmy: dám-li někomu ze svého peníze, abych získal prospěch (třeba státní zakázku), je to zavrženíhodný úplatek., dám-li někomu peníze z cizího (třeba slíbím důchodcům třinácté důchody), abych získal prospěch (kupříkladu se stal premiérem), je to legální, mnohými vítané, sociální cítění v rámci předvolebního boje. Nejzajímavější na tom ovšem je, že příjemci druhého typu úplatku jsou většinou největšími bojovníky proti typu prvnímu.

V této souvislosti podotýkám, že mne vůbec nerozesmál Jiří Paroubek plošnými sliby různých výhod a prebend, z nichž onen třináctý důchod je jen nejdiskutovanější. Nemám nic proti tomu, ale zcela jistě je tu pár důchodců, kteří mají větší důchod, než je třeba průměrný plat. Já vím, namítne, kolik takových důchodců je, ale jsou. Mají také dostat třináctý důchod?  Nechci to tady nijak zvlášť rozebírat, jen malý příklad za všechny: regulované nájemné. Je dvacet let po sametové revoluci a stále se oháníme tím, že regulované nájemné kohosi chrání. Jenže mladí lidé, kteří by levný byt potřebovali nejvíc, v té době ještě nebyli na světě a ti staří na světě povětšinou už nejsou. Dnešním důchodcům bylo v době zavedení regulovaného nájemného o dvacet let méně. Regulace nájemného byla jen přenesením odpovědnosti státu na jiný subjekt. Stát slíbil a majitelé domů platili.

Není nic snazšího, než vzít cizí peníze a hodit je do davu. Stát peníze nemá a partaj je nedá. A Paroubek také ne, protože by neměl na značkové botičky pro svou Margaritu Elišku.

Princip Paroubkových slibů je jednoduchý:  platit budou jiní. Při této příležitosti jsem pro vás přeložil desatero, které sestavil  William John Henry Boetcker (1873-1962). Byl to náboženský vůdce, který se narodil v Hamburku, ale v mládí se přestěhoval do USA. Proslavil se deseti zásadami, které se vesměs překládají jako Deset zásad zdravého rozumu. Tyto zásady se mnohokrát opakují, použil je i Ronald Reagan ve svém projevu na republikánském sjezdu v roce 1992 v Houstonu. A je třeba si je připomenout i dnes! Dovolil jsem si je přeložit trochu jinak, než jak tyto zásady kolují na internetu, abych zachoval slogan YOU CANNOT. Originál najdete na mých stránkách. Myslím si, že naprosto vypovídají o scestnosti Paroubkových slibů, které jsou - podle mne - jen pouhou volební vějičkou. Po volbách se už nějak vysvětlí, proč nejdou splnit. Neslíbil snad jiný sociální demokrat, že svůj druhý plat rozdá?

A teď tedy THE TEN CANNOTS:

Nemůžete dosáhnout prosperity, pokud se nebudete chovat hospodárně.

Nemůžete pomoci malým, tím že budete snižovat velké.

Nemůžete posílit slabé tím, že budete oslabovat silné.

Nemůžete zvyšovat mzdy zaměstnanců tím, že omezíte zisky zaměstnavatelů.

Nemůžete pomoci chudým tím, že zničíte bohaté.

Nemůžete předejít malérům, pokud utratíte víc, než vyděláte.

Nemůžete podpořit soudržnost lidí podněcováním třídní nenávisti.

Nemůžete budovat jistoty na vypůjčených penězích.

Nemůžete budovat charakter a odvahu odstraněním iniciativy a nezávislosti.

Nemůžete pomoci lidem, pokud za ně budete dělat to, co by mohli a měli dělat sami.