V okovech víry

O tom kde chcípneš, rozhoduji já.Patříš jen a jen mně!

muslimská"výchova"

Skoro, jako by to nebyla pravda.Už to bylo loni 30 let, kdy jsem s láskou a nadějí v srdci odjížděla za svým snoubencem do Sýrie, kde jsem se měla stát jeho ženou.Nezabránily mi v tom ani prosby rodičů, ani řeči kamarádek, které si mě dobíraly."Třeba nebudeš jeho jediná žena.Víš přece, že muslim jich může mít několik?"Odpovídala jsem jim:"Můj Amahl není takový, miluje jen mě."Kamarádky se zase smály."Zhlédla ses v těch jeho tmavých očích, co?Neříkej, že ne,Arabové v nich mají jiskry bojů, horké slunce, a písek pouště.Proto jsou tak omamné.

Usmála jsem se a přivřela víčka.Svým způsobem měly pravdu, ale bylo tu ještě něco.Choval se ke mně, jako k nějaké arabské princezně.Naši čeští kluci měli sklon dostat nás pod jakoukoliv záminkou hned do postele, a o to se Amahl nepokusil ani náhodou.Studoval v Praze stavební fakultu a za ruku mě vzal maximálně tak v kině.Ale jak květnatě uměl vyznávat lásku, bylo prostě úžasné.Která dívka by odolala, když ji muž přirovnává k pouštní růži.

„Amahle, udělám všechno, co budeš chtít, jen abychom mohli být spolu.“Potěšeně se usmál a zeptal se, jestli si ho vezmu.Se slzami radosti jsem mu skočila kolem krku.“Odletíme spolu k nám do mého města a tam se vezmeme.Budeš, ale muset konvertovat k mojí víře, jsem muslim, jinak bychom se vzít nemohli.“Šťastně jsem se zasmála a v duchu jsem si myslela:“Jen to?To přece není žádná velká překážka.“

V 18 letech jsem nevěděla o Alláhovi, Mohamedovi a jeho učení vůbec nic a myslela jen na to, že budu Amahlova žena.“Udělám všechno, co si budeš přát, jen abychom byli spolu.“Máma zoufale plakala, když jsem odcházela na letišti k odbavení.“Kdoví, kdy tě holčičko zase uvidím.“Usmála jsem se na ni a dala jí pusu.Ani ve snu mě tehdy nenapadlo, že byla poslední.Netušila jsem, že uběhne dlouhých 30 let, než se budu moci vrátit zpátky a mámu už nikdy neuvidím.Když jsme přistáli v Damašku, trochu jsem se vylekala.Uviděla jsem tu spoustu žen v šátcích, ve kterých se rázem i ta nejkrásnější stane ošklivou babkou.Amahl mi jeden takový koupil hned tam na letišti a tichým hlasem mě požádal, abych si ho uvázala.“Ale zničím si účes,“namítla jsem a on se zatvářil tak smutně, že jsem si šátek hned obtočila kolem hlavy.

„Nemusela sis brát také tak vyzývavé šaty,“zavrčel, když nás obklopilo klubko jeho příbuzných.Všichni na mě vyděšeně zírali.Připadala jsem si jako na kolotoči.Chvíli jako v pohádce tisíce a jedné noci, a hned pak zase jako v ošklivém snu.Všechno se seběhlo tak rychle, že jsem ani nepoznala, že už jsem vlastně vdaná.Ženy jedly na ubruse prostřeném na zemi, odděleně od mužů, brebentily, smály se a já nerozuměla ani slovo.

Svého muže jsem opět uviděla až o svatební noci.Pak mi hned nastal normální život muslimské ženy.Zděšeně jsem pozorovala, jak se můj muž, můj mírný Amahl mění den ze dne z toho veselého muže, kterým byl v Praze, v despotického, nadřazeného, sobeckého a zlého člověka.Jako by měl až podivně zvrácenou radost z toho, že jsem něco nechtíc udělala špatně a on mě za to může zpražit.

„Tedy já to nechápu, už jsi tady 3 měsíc a skoro nic nerozumíš po našem.Netušil jsem, že jsi tak hloupá!Že jsi těhotná?No jistě, že mám radost.Ale to je přece tvoje povinnost rodit svému manželovi děti, tak proč bych podle tebe měl skákat radostí?Jo a ať je to kluk!A koukej se učit po našem, snad si nemyslíš, že budeš na dítě breptat česky.To ani náhodou.“Sebral se a odjel na nějakou služební cestu a já se teprve po čase dozvěděla, že byl u nás v Československu.“Proč si mi to neřekl, mohla jsem našim poslat nějaké zdejší cukroví, udělalo by jim to určitě radost.“Podíval se na mě a jeho tvář zrudla zlostí.Chytil mě pod krkem a prudce mnou zatřásl.“Tvůj domov je tady, tak na nějaký Československo laskavě zapomeň.Teď patříš sem a patříš taky mně.Copak jsi nepochopila, že tady žena patří muži?Jen já rozhodnu co s tebou bude.A rovnou ti říkám, abys na nějakou cestu zapomněla.Ty už nikdy Československo neuvidíš.Jednou ses vdala sem a tady taky umřeš.“

Rozbrečela jsem se a utekla do vedlejšího pokoje.Otevřel dveře a křikl na mě.“Kdo ti dovolil odejít?Byl jsem to snad já?Odpověz byl jsem to snad já?Schoulila jsem se před ním na zemi do malého uzlíku a zavřela oči.Věděla jsem co teď bude následovat.Kopance do zad a nadávky.Ještě jsem se celá krčila v koutě, když bouchly dveře a Amahl byl pryč.Pomalu jsem se přetočila na všechny čtyři a zavyla bolestí.Ze zad mi vystřelovala bolest jako žhavé pruty do celého těla.“To máš z toho, že neposloucháš“ řekla tchyně lhostejně, a podala mi mast na prokousnutý ret.“Stejně nechápu, jak je možné, že si syn vzal za ženu tebe.No ale třeba bude druhá snacha poslušnější.“Jak tohle řekla, skoro jsem se vyděsila.V té době jsem věděla už moc dobře, že můj muž si klidně může k jedné ženě přibrat i druhou.Kupodivu tak neučinil.Jen pár hodin po tomto incidentu jsem pocítila porodní bolesti.“Budu rodit potřebuju doktora, chci do porodnice!“Můj muž se mi vysmál do tváře a tchyně křikla na jedno z dětí, které pobíhalo okolo domu, aby došlo pro Aišu.“Já, já slíbil jsi mi porodnici!“vykřikla jsem zoufale.Můj muž už stál mezi dveřmi, vrátil se a vzal mou tvář do jedné ruky a prudce mi ji stiskl.“Drž už hubu, nebo ti něco udělám, ditě nedítě.Víš jak mě zesměšňuješ?Co řeknou ostatní muži, když tě uslyší jak neuctivě mluvíš se svým manželem?“Odešel a bouchl při tom ostentativně dveřmi.Bolesti byly hodinu po hodině horší.Už jsem ani nevnímala svůj vlastní křik, když se mi konečně narodilo první dítě.

„Máš syna Amahle, máš syna!“vykřikovaly vesele ženy a nevšímaly si mě.O syna jsem se starala sama a svého muže jsem vídala jen občas.Arabsky jsem se už domluvila celkem obstojně.Amahl dorazil vždy, když jsem ho nejméně čekala, vpadl do ložnice, rychle se svlékl a bez řečí na mě dopadlo jeho teď už rychle tloustnoucí tělo.Pak se odvalil a usnul.“Amahle, je mi tady smutno, jsi pořád pryč a já jsem tady jen se ženami.“Snažila jsem se ho přimět k nějaké řeči.Sedl si a řekl abych ho neotravovala, že má starostí nad hlavu.“Kup si nějaké šaty, sladkosti a nezlob,“řekl zkrotle.“Stalo se něco?“ zeptala jsem se.Zamračil se, ale pak se přece jenom svěřil.“Mám armádní zakázky jsou s tím problémy.“Pár dní se ke mně choval skoro jako dřív a já začala doufat, že se náš manželský život přece jenom zlepší.Znovu jsem otěhotněla a můj muž zmizel na dlouhé týdny.Přijel až když se narodila malá Leila, a přede všemi příbuznými se vychloubal, že teď je nejbohatším mužem v rodině.Jeho stavební podnik se opravdu vzmáhal a léty nabyl přímo obrovských rozměrů.Přestěhoval nás do nového domu se zahradou, ale sám s námi nebydlel.Jen za námi docházel, vyžadoval po mně sex a občas se pobavil se svými dětmi.“Amahle proč s námi nebydlíš?“řekla jsem potichu.Vykřikl abych už na něj nikdy nemluvila česky.“Tu podělanou češtinu už nikdy nechci slyšet!Pamatuj-nikdy!Ani nevíš co se ve světě děje.Češi už nejsou přátele muslimů, táhnou to s Američany.“Vyděšeně jsem se na něj podívala.“Amahle, ale já bych chtěla vidět naše, přece na tom vůbec nezáleží, kdo vládne Československu.“

„Ty ovce, to už není Československo, jak bývalo, a vůbec, teď se to jmenuje jen Česko.““Vypověděli mi všechny smlouvy.Oni si mi dovolili všechno vypovědět, ti tvoji zatracení Češi.“Namítla jsem, že má přece takové impérium, že mu to může být jedno, ale on na mě jen hrubě zařval:“Bože jak ty jsi pitomá.“Bez řečí mě postrčil do ložnice.“Pěkně tloustneš, to mám rád,“ řekl mlsně a svalil se na mě.Cítila jsem jak je mi odporný.Byl teď otylý páchl česnekem, apři chůzi mi připomínal jednoho starého dědka od nás z Čech.Najednou mi projelo myslí, jaké by asi bylo milování s člověkem mého věku, a v duchu jsem zaslechla varovný hlas své mámy.“Proboha, je o dvacet let starší než ty, mohl by být tvým tátou.“

Záhy jsem opět byla v jiném stavu.Narodil se mi syn a dostal jméno Mustafa.Můj muž mě přistihl ve chvíli, kdy jsem svému synovi zpívala českou ukolébavku.Skočil po mě a já se rozkřičela o pomoc.“Ty, ty, říkal jsem ti, že češtinu už nikdy nechci slyšet.Copak nemáš uši?Ty se snad nikdy nenaučíš poslouchat.“Mlátil mě a nakonec do mě začal kopat.V té chvíli se ve dveřích objevil náš nejstarší syn a křikl:“Otče prosím nech matku na pokoji.“Můj muž do mě ještě jednou zlostně kopl, přešel okolo syna a bouchl dveřmi.Od toho dne jsem manžela viděla jen vyjimečně.Pravidelně navštěvoval i to, jak dříve tvrdil, nepřátelské Česko, ale svým dětem a mně cestu nedovolil.

Byla to sousedka, která mi skoro s radostí oznámila, že můj muž se znovu oženil.V 63 letech si vzal svou sekretářku, jako svou druhou ženu.V té době bylo nejmladšímu synovi 14 let.“Chci odsud pryč, chci se vrátit zpátky domů do Čech!“vykřikla jsem na něj jakmile jsem ho uviděla.Kupodivu mě nezmlátil, ale ironicky se zasmál.“O tom, kde chcípneš rozhoduji já,“vyrazil ze sebe.Naše teď už tichá válka trvala dva roky.Mezitím se dcera vdala do Saudské Arábie a starší syn začal pracovat v manželově firmě.Amahlově druhé ženě se narodila dcera a on mě navštívil s tím, že si mohu jít, kam chci.“Dávám ti povolení.Zmiz třeba k vám do Čech.Už tě nepotřebuju.A mimochodem tvoje máma před měsícem umřela.“Vrhla jsem se na něj a chtěla mu podrápat obličej.Prudce mě odstrčil:“Vypadni, než si to rozmyslím.“Chtěla jsem  s sebou vzít nejmladšího syna, ale muž se mi vysmál.

„Na to zapomeň, můj syn bude a zůstane muslimem.Snad sis nemyslela, že ho pustím do takový země se zkaženou morálkou.““A co říká tvoje svědomí na to, žes mi vždycky sliboval, že budeš mít jen mě, a pak sis klidně pořídil druhou ženu a ani jsi mi to neoznámil?“Zasmál se a odmávl mě, jako dotěrný hmyz.“Já můžu mít žen kolik chci a kolik uživím.Víra to nezakazuje!“Měla jsem chuť si hlasitě odplivnout.“Vaše víra, ta vaše víra nějak moc nadržuje mužským.““O naší víře už neříkej ani slovo.Ani dech  slyšíš, nebo tě na místě zabiju.“Ucouvla jsem.Můj syn se na mě plaše usmál, a když jsme osaměli tak mi řekl tiše:“Maminko, nic si z toho nedělej, za pár let budu plnoletý a otec už na mě nebude moci.Pak za tebou přijedu.Mám tě rád.“

Odlétala jsem před Vánocemi roku 2005.Uběhlo přesně 30 let od chvíle, kdy jsem plná nadějí, lásky a s otevřeným srdcem letěla právě sem do Sýrie.Strávila jsem tam 30 let v okovech islámu a vůbec nevěděla, co mě tam daleko, v mé rodné zemi a rodném městě, vlastně čeká.Prošla jsem celní kontrolou a v letadle si jako první sundala šátek.“Konečně už ten kus nenáviděného hadru nemusím nosit,“řekla jsem si a strčila ho mezi věci do kapsy sedadla před sebou.V Praze na letišti na mě čekal jediný člověk, sešlý stařík, který jen mlhavě připomínal mého silného vysokého tátu.Objal mě a oběma nám tekly slzy.

„Maruško, ani jsem nečekal, že se ještě dožiju toho, že tě uvidím.Maminka to štěstí neměla.“Později jsem se dozvěděla, že když byl můj muž v Praze a máma umírala, prosila ho, aby jí dovolil před smrtí mě ještě alespoň jednou vidět.Amahl jí to slíbil.Jako obvykle slib nedodržel, povzdychla jsem si sklesle.Velmi citelně jsem si také uvědomila, co všechno se za těch dlouhých 30 let tady změnilo.Všechno tu pro mě bylo nové.

Neměla jsem tu jedinou kamarádku, nikoho s kým bych si mohla promluvit.Jakmile jsem šla po městě, tak jsem se bez šátku cítila skoro jako nahá.Nakonec jsem začala šátek zase dobrovolně nosit, i když ne „po arabsku“, ale jen docela malý.Časem jsem ho, na tátovu domluvu vyměnila za klobouček.Budu si muset najít nějaké stálé zaměstnání.V Česku jsem ale pro všechny jen ta divná Arabka a práce tu pro mě není.

Sehnala jsem nějaké překlady do arabštiny, ale na státní zkoušky si zatím netroufám.Byla jsem přece jenom 30 let žena v domácnosti, bez potřebného vzdělání a v psané arabštině mám velké mezery.Nakonec jsem ráda vzala úklid právnických kanceláří.Konečně jsem po letech pocítila i něco jako závan štěstí.Jeden ze zaměstnanců mě pozval na kávu.Po dlouhých tahanicích snad budu také brzy rozvedená.Své starší děti už asi nikdy neuvidím.Leila mi píše a poslala mi dokonce fotku vnoučka.Starší syn mi občas zavolá.Teď už čekám jen na nejmladšího –Mustafu.On je mou největší nadějí a tím, jak se říká mostem, přes řeku víry do konečně svobodného světa.Doufám, že se s ním ještě setkám.

 Myslím, že jakýkoli komentář je zbytečný.A to ještě tato paní dopadla relativně dobře.Zamysleme se dokud je čas, jednejme dokud je to možné, a máme věci ve svých rukou!!!