Slzy za závojem

"práva" a povinnosti žen v islámu

Islám je silně proti-ženský. Islám je prvotní příčinou utiskování muslimských žen a zůstává hlavní překážkou ve zlepšení jejich postavení . Islám vždy považoval ženy za bytosti ve všech směrech méněcenné: fyzicky, duševně i morálně. Tento negativní pohled je božsky ustanoven v Koránu, doložen v hadíthech a potvrzen v komentářích teologů, strážců muslimského dogmatu a hlouposti.

Pro tyto intelektuály by bylo mnohem lepší, kdyby zanechali náboženských tvrzení, opustili tyto posvátné texty a začali uvažovat sami. Měli by se raději přiklonit k lidským právům. Všeobecná deklarace lidských práv (přijatá 10. prosince 1948 Valným shromážděním Spojených národů v Paříži a ratifikovaná většinou muslimských zemí) se v žádném případě neopírá o náboženská tvrzení. Tato práva jsou založena na přirozených právech, která má každý dospělý člověk, který je schopen uvažovat. Jsou to práva, která lidé mají prostě proto, že jsou lidé. Lidský úsudek neboli racionalita je hlavním soudcem těchto práv – lidských práv, práv žen.

V muslimských zemích však bohužel není možné v praxi vynechat ty teology s jejich omezeným, bigotním pohledem na svět. Nemůžete ignorovat ulamá, učené doktory muslimského práva, kteří se díky svým fatwám neboli rozhodnutím dotýkají soukromých i veřejných záležitostí a podstatně ovlivňují život muslimské společnosti. Mají stále značnou pravomoc při schvalování nebo zamítání určitého jednání. Proč pokračuje vliv mullů?

Korán zůstává pro všechny muslimy, nikoliv pouze pro „fundamentalisty“, nestvořeným slovem Božím. Platí vždy a všude; jeho myšlenky jsou zcela pravdivé a mimo jakoukoliv kritiku. Pochybovat o nich znamená pochybovat o přesném slově Božím, a tudíž se rouhat. Povinností muslima je věřit mu a řídit se jeho božskými příkazy.

Několik dalších faktorů přispívá k pokračujícímu vlivu ulamá. Žádné náboženství, které vyžaduje naprostou oddanost bez přemýšlení, nejspíš nebude produkovat lidi schopné kritického myšlení, schopné myslet svobodně a nezávisle. Takové poměry napomáhají vzniku mocného „duchovenstva“ a jsou nepochybně zodpovědné za intelektuální, kulturní i ekonomickou stagnaci několika století. Negramotnost je v muslimských zemích stále vysoká. V historii, pokud nebyl oddělen stát od náboženství, byla jakákoliv kritika jednoho chápána jako kritika druhého. Nevyhnutelně, když po 2. světové válce získalo mnoho muslimských zemí nezávislost, byl islám nešťastně spojován s nacionalismem, což znamenalo, že jakákoliv kritika islámu byla považována za zradu nově osamostatněného státu – protivlastenecké jednání, podporu kolonialismu a imperialismu. V žádné muslimské zemi se nevyvinula stabilní demokracie; muslimové podléhají všem možným druhům útlaku. Za těchto podmínek není možná zdravá kritika společnosti, protože kritické myšlení a svoboda jdou ruku v ruce.

Výše uvedené okolnosti objasňují, proč islám obecně, a především pak postavení žen, nebyl nikdy kritizován, diskutován ani podroben rozsáhlým vědeckým a odborným rozborům. Všechny změny jsou v islámu potlačovány – každý problém je chápán spíše jako náboženský než sociální nebo ekonomický.

Silně proti-ženský

Islám převzal ze Starého zákona mýtus o Adamovi a Evě a přetvořil si ho k obrazu svému. Stvoření lidstva z jedné osoby je zmíněno v následujících súrách:

Lidé, bojte se Pána svého, jenž stvořil vás z bytosti jediné a stvořil z ní manželku její a rozmnožil je oba v množství velké mužů i žen. (4:1)

Vás pak stvořil z bytosti jediné, z níž potom udělal družku její. (39:6)

A on je ten, jenž vás stvořil z bytosti jediné a zní utvořil i manželku její, aby přebývala u ní. (7:189)

Z těchto chabých zdrojů muslimští teologové učinili závěr, že prvně byl zrozen muž a žena byla stvořena až poté – pro potěšení a odpočinek mužů. Tento mýtus byl dále rozvíjen, aby se posílila údajná podřadnost žen. Nakonec byl opatřen svatou pečetí a kritizovat jej by znamenalo kritizovat slova Boží, která jsou nezaměnitelná a absolutní. Takto Muhammad popisuje ženy obecně: „Buď k ženám přátelský, protože ženský rod byl stvořen z žebra, avšak z ohnuté části žebra, takže pokusíš-li se je narovnat, zlomí se; neuděláš-li nic, bude se ohýbat dále.“

Bůh potrestal Adama a Evu za neuposlechnutí jeho příkazu. Ale ve verších nenajdete nic, co by naznačovalo, že to byla Eva (tak jako ve Starém zákoně), kdo přivedl Adama na scestí. A přesto muslimští vykladači a právníci vytvořili mýtus o Evě pokušitelce, který se od té doby stal nedílnou součástí muslimské tradice. Údajně sám Muhammad řekl: „Kdyby nebylo Evy, žádná žena by nebyla nevěrná svému muži.“

Islámská tradice připisuje ženám rovněž proradnost a lstivost a opírá se přitom o Korán. Moderní muslimští vykladači zmiňují určité verše, aby ukázali, že proradnost, lstivost a faleš jsou ženské povaze vlastní. Nejenže žena není ochotná ke změně, nýbrž kvůli své povaze ani není schopna se změnit – nemá na vybranou. Útoky na ženská božstva v polytheismu Korán využívá příležitosti, jak ženské pohlaví ještě více pošpinit.

A nevzývají vedle Něho nikoho než bytosti ženské a tak vzývají jen satana odbojného.. (4:117)

Vy syny byste měli mít a On pouze dcery? To vskutku rozdělení by bylo nerovné! (53:21-22)

A vskutku ti, kdož nevěří v život budoucí, anděly ženskými jmény nazývají. (53:27)

Zdá se, že i další verše v Koránu mají misogynní zaměření.

A rozvedené ženy nechť samy čekají po tři periody a není jim dovoleno zatajovat to, co Bůh stvořil v lůnech jejich, věří-li v Boha a v den soudný. A je spravedlivější, jestliže manželé jejich si je vezmou nazpět v tomto stavu, pokud si přejí usmíření. A ony mají pro sebe stejné právo jako oni podle zvyklosti, nicméně muži jsou o stupeň výše - a Bůh je mocný, moudrý. (2:228)

A jestliže dlužník je choromyslný či slabý anebo nemůže sám diktovat, nechť diktuje jeho poručník, a to spravedlivě! A žádejte svědectví dvou svědků z mužů vašich, a nemáte-li dva muže, pak vezměte jednoho muže a dvě ženy z těch, které uznáte za vhodné svědkyně; aby, kdyby jedna z nich se zmýlila, druhá ji mohla připomenout. (2:282)

A Bůh vám stanoví o dětech vašich toto: synovi podíl rovný podílu dvou dcer. (4:11)

Muži zaujímají postavení nad ženami proto, že Bůh dal přednost jedněm z vás před druhými, a proto, že muži dávají z majetků svých (ženám). A ctnostné ženy jsou pokorně oddány a střeží skryté kvůli tomu, co Bůh nařídil střežit. A ty, jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte a vykažte jim místa na spaní a bijte je! Jestliže vás jsou však poslušny, nevyhledávejte proti nim důvody! A Bůh věru je vznešený, veliký. (4:34)

Rovněž v četných hadíthech, na nichž jsou založeny islámské zákony, se dozvídáme, jaká je role ženy – být doma, a když muž naznačí nebo řekne, uposlechnout (to je náboženská povinnost), a starat se muži o poklidný život. Zde je několik příkladů těchto zvyklostí:

• Žena, která zemře, a muž s ní byl spokojen, půjde do ráje.
• Žena by svému muži nikdy neměla odmítnout, dokonce i kdyby to mělo být v sedle na velbloudu.
• Ve snu se mi zjevil oheň pekelný a já si všimnul, že se v něm nacházely zejména ženy nehodné. „Byl to Bůh, ke komu byly nehodné?“ Nevyjádřily svým manželům žádnou vděčnost za všechno, co od nich dostaly. Dokonce i když jsi celý život zahrnoval ženu svou štědrostí, ona najde nějakou malichernost, pro kterou tě jednoho dne bude kárat a říkat: „Nikdy jsi pro mě nic neudělal.“
• Pokud něco znamená špatnou předzvěst, pak je to: dům, žena, kůň.
• Lidé nikdy nepoznají úspěch, budou-li své záležitosti svěřovat ženám.

Bude vhodné přidat ještě dva citáty slavného a velmi známého filozofa al-Ghazálího (1058-1111), jehož Prof. Montgomery Watt označuje za největšího muslima po Muhammadovi. Ve svém The Revival Of The Religious Sciences Ghazálí definuje roli ženy:

Měla by zůstávat doma a příst, neměla by příliš vycházet ven, není třeba, aby byla informovaná nebo hovořila se sousedy a navštěvovat by je měla jen, pokud je to naprosto nezbytné; měla by pečovat o manžela a respektovat ho v jeho přítomnosti i nepřítomnosti a snažit se ho ve všem uspokojit; nesmí ho podvádět ani z něj mámit peníze; nesmí opustit dům bez jeho svolení a dostane-li jeho svolení, musí odejít nenápadně. Měla by si obléci starý oděv a vybírat si opuštěné cesty a uličky, vyhýbat se tržištím a ujistit se, že nikdo cizí neuslyší její hlas ani ji nepozná; nesmí mluvit s přítelem svého muže, dokonce ani v nouzi. … Její jediná starost by měla být její ctnost, její domov, stejně tak jako modlitby a půst. Není-li její muž doma a přijde nějaký jeho přítel, nesmí otevřít ani se s ním bavit, aby ochránila svou a manželovu čest. Měla by přijmout, co ji její muž poskytuje jako dostatečné sexuální potřeby. … Měla by být čistá a připravená kdykoliv uspokojit manželovy sexuální potřeby.

Taková jsou některá slova z údajně zlatého věku islámského feminismu. Tvrdilo se, že to byl ústupek od původních učení islámu, který vedl k současnému úpadku a zaostalosti muslimských společností. Žádná islámská utopie však nikdy neexistovala. Abychom mluvili o zlatém věku, stačí se pouze podřídit a zachovat vliv duchovenstva, mullů a jejich nenávistné víry, která popírá lidskost poloviny obyvatel této planety a také maří všechny skutečné snahy o osvobození muslimských žen.

Jaká práva?

Pokud jde o svědectví nebo výpovědi u soudu, je nerovnost mezi mužem a ženou, uchována v Koránu: súra 2:282 (citováno výše).

Jak muslimové zdůvodňují tuto pasáž? Muslimští mužští i ženští autoři zmiňují údajné psychologické rozdíly, které mezi mužem a ženou existují. Korán (a tedy Bůh) ve své obrovské moudrosti ví, že ženy jsou citlivé, emocionální, sentimentální, snadno pohnutelné a ovlivňované svými biologickými rytmy, a chybí jim tedy soudnost. A navíc mají špatnou paměť. Jinými slovy, ženy jsou duševně méněcenné. Toto jsou pochybné argumenty, které používají muslimští intelektuálové – muži, a překvapivě také mnoho intelektuálek jako např Ahmad Jamal, Zahya Kaddoura, Ghada al-Kharsa a Madiha Khamis. Jak podotýká Ghassan Ascha, nesmyslnost jejich tvrzení je zjevná.

Vezmeme-li svědectví dvou osob, jejichž rozumové schopnosti nejsou úplně v pořádku, nedostaneme přece svědectví jednoho člověka s dokonalým racionálním myšlením – to jsou islámské počty! Podle této logiky, má-li svědectví dvou žen stejnou váhu jako svědectví jednoho muže, pak by svědectví čtyř žen mělo mít stejnou váhu jako svědectví dvou mužů a v tom případě bychom se mohli obejít bez mužů. Ale omyl! Islámský zákon nepřipouští svědectví samotných žen v záležitostech, které se domněle týkají mužů. Říká se, že Prorok nepřipouštěl svědectví žen v záležitostech jako sňatek, rozvod nebo hudúd. Hudúd jsou tresty stanovené Muhammadem v Koránu a hadíthech za (1) cizoložství – ukamenování; (2) smilstvo – sto ran bičem; (3) křivé obvinění provdané osoby z cizoložství – osmdesát ran bičem; (4) odpadlictví – smrt; (5) pití vína – osmdesát ran bičem; (6) krádež – useknutí pravé ruky; (7) obyčejná loupež na cestě – ztráta rukou a nohou; loupež se zabitím – smrt setnutím nebo ukřižováním.

O cizoložství Korán 24:4 říká: „Ty, kdo vrhají podezření na počestné ženy a pak nepřivedou čtyři svědky, zbičujte osmdesáti ranami a nepřijímejte od nich již nikdy žádné svědectví, neboť to jsou hanebníci“

Ovšem muslimští soudci přijmou pouze čtyři mužské svědky. Tito svědci musí vypovědět, že „viděli obžalované přímo při pohlavním styku“. Jakmile žalobce vznese obvinění ze smilstva a cizoložství, sám riskuje potrestání, neposkytne-li potřebné právní důkazy. Svědkové jsou v téže situaci. Kdyby muž vniknul do ženské ubytovny a znásilnil tam půltuctu žen, nic by neriskoval, pokud by se tam nenacházeli nějací mužští svědci. Ve skutečnosti by oběť znásilnění váhala, než by s tím šla k soudu, neboť by riskovala, že bude sama odsouzena, a měla by malou šanci dovolat se spravedlnosti. „Kdyby v takových případech bylo dostačující slovo ženy,“ vysvětluje soudce Zharoor ul Haq z Pákistánu, „žádny muž by nebyl v bezpečí.“ Tyto nespravedlivé poměry jsou skutečně nechutné, avšak pro muslimské zákony je to způsob, jak se vyhnout společenským skandálům týkajících se nanejvýš významných sexuálních tabu. Ženy usvědčené ze smilstva byly z počátku doslova uvězněné, jak říká Korán 4:15:

„Proti těm z vašich žen, jež dopustí se hanebnosti, vezměte jako svědky čtyři z vás. A jestliže tito to dosvědčí, podržte ženy v domech, dokud smrt je nezavolá anebo Bůh pro ně nepřipraví nějaké východisko.“

Toto však bylo později zrušeno a nahrazeno ukamenováním za cizoložství a stovkou ran za smilstvo. Je-li k smrti kamenován muž, odehrává se to na nějakém prázdném místě, kde ho kamenují nejprve svědkové, poté soudce a pak veřejnost. Je-li však kamenována žena, je po pás zahrabána do země – zdá se, že sám Prorok nařídil takový postup. Muž má právo zabít svou ženu a jejího milence, přistihne-li je přímo při činu.

V případě, kdy muž podezřívá svou ženu z cizoložství nebo popírá manželský původ dětí, má jeho svědectví váhu svědectví čtyř mužů.

Súra 24:6-9: „U těch, kdož vrhají podezření na manželky své a nemají proti nim svědky kromě sebe samých, nechť svědectví každého z nich sestává ze čtyřnásobného svědectví při Bohu, že vskutku jsou pravdomluvní, a pátým svědectvím dosvědčí, že svolávají na sebe prokletí Boží, ukáže-li se, že jsou lháři. A bude odvrácen od ženy trest, jestliže ona čtyřikrát při Bohu dosvědčí, že žalobce patří vskutku mezi lháře, a pátým svědectvím dosvědčí, že svolává na sebe hněv Boží, ukáže-li se, že žalobce mluvil pravdu.“

Ač to tak vypadá, toto není ukázka spravedlnosti nebo rovnosti mezi pohlavími v Koránu. Žena sice unikne ukamenování, ale je zavržena a ztrácí nárok na věno a výživné, ať už soud rozhodne jakkoliv. Žena nemá právo podobným způsobem obvinit svého manžela. Nakonec ještě, aby byl muslimský sňatek právoplatný, musí být přítomen větší počet svědků. Pro muslimské právníky větší počet znamená dva muže, ale nikoliv dvě, tři nebo tisíc žen.

Pokud jde o dědictví, Korán nám říká, že mužští potomci by měli zdědit dvojnásobný podíl, než jaký dostanou ženské dědičky:

„A Bůh vám stanoví o dětech vašich toto: synovi podíl rovný podílu dvou dcer; a je-li dcer více než dvě, patří jim dvě třetiny toho, co zůstavil. A jestliže je dcera pouze sama, tedy jí patří polovina. A rodičům jeho: každému z nich jedna šestina toho, co zůstavil, jestliže měl mužského potomka. Jestliže neměl mužského potomka, pak po něm dědí jeho rodiče, přičemž matce jeho patří jedna třetina. A jestliže měl bratry, pak matce náleží jedna šestina toho, co zůstane po vyplacení odkazů a uhrazení dluhu“. A vy nevíte, kdo z rodičů či dětí vašich je vám užitečnější. A toto je ustanovení od Boha a věru Bůh je vševědoucí, moudrý.“ (4:11)

Aby ospravedlnili tento nepoměr, opírají se muslimští autoři především o tvrzení, že žena získává věno a má od svého manžela právo na výživné. Také je pravda, že podle muslimského práva matka není povinna starat se o své děti, a pokud utratí peníze za něco pro děti, má možnost, citujme Bousqueta, „aby jí to bylo uhrazeno jejím manželem až opět nabude většího majetku, stejně jako tomu je i v případě jiných charitativních osob. Není tedy nic, na čem by se manželé při udržování domácnosti podíleli dohromady; tato váha leží na muži samém. Nejsou mezi nimi žádné finanční zájmy.“

Tento bod, na nějž se Bousquet odvolává, prostě jen zdůrazňuje negativní stránky muslimských sňatků – totiž naprostou nepřítomnost jakékoliv myšlenky „jednoty“ mezi „páry“ jak je tomu v křesťanství. Pokud jde o věno, je to zkrátka jen pouhé potvrzení mužských nároků na ženu v otázkách sexu a rozvodu. Kromě toho žena ve skutečnosti věno nezískává pro vlastní využití. Zvykem je použít ho buď na vybavení domácnosti novomanželů, nebo ho nabídnout otci manželky. Podle Malekita, žena může být zákonem zavázána k tomu, aby věno použila na vybavení domácnosti. Muslimský zákon rovněž dává poručníkům právo sňatek zrušit – dokonce, i když je žena zletilá – pokud se domnívají, že věno není dostatečné. Tak se věno, místo aby bylo znakem její nezávislosti, stává spíše symbolem jejího otroctví.

Žena má právo na výživné, což však jen zdůrazňuje její naprostou závislost na svém manželovi s neustálým pocitem nejistoty. Podle muslimských právníků není manžel dle islámského zákona povinen platit v případě nemoci její léčebné výdaje. Finanční nezávislost by ovšem byla prvním krokem osvobození muslimských žen a tak není divu, že je považována za ohrožení mužské dominance. Muslimské ženy jsou nyní povinny přijmout stejnou zodpovědnost při pečování o vlastní rodiče.

Článek 158 syrského zákona praví: „Dítě – ať muž nebo žena – vlastnící nezbytné prostředky je povinno přijmout stejnou zodpovědnost za své chudé rodiče.“

Narození dívky je v islámských státech stále považováno za katastrofu. Způsob dědění jen zvětšuje její utrpení a závislost na manželovi. Je-li jedináček, získá pouze polovinu dědictví jejího otce, druhá polovina jde mužským členům otcovi rodiny. Jsou-li dcery dvě nebo více, zdědí dvě třetiny. Toto nutí otce a matky upřednostňovat chlapce před dívkami, mohou tak zanechat celý svůj majetek svým vlastním potomkům.

„Což vybral si ze stvoření svých zrovna dcery a vás přednostně obdařil syny? A když některému z nich je oznámeno narození toho, co k Milosrdnému připodobňují, tu pokryje se tvář jeho chmurou a sám je hněvu plný.“ (súra 43:15-16).

Situace je ještě horší, ztratí-li žena svého manžela – dostane pouhou čtvrtinu dědictví. Jestliže zemřelý zanechal více žen, všechny jsou povinny rozdělit si mezi sebe čtvrtinu nebo osminu dědictví.

Muslimští právníci jsou jednotní ve svém názoru, že muži jsou nadřazeni ženám na základě svých rozumových schopností, znalostí a řídících sil. A protože je to muž, kdo přebírá finanční odpovědnost za rodinu, což je prokázáno, je přirozené, že by měl mít naprostou moc nad ženou. Ti stejní právníci samozřejmě zcela opomíjejí změnu sociálních podmínek, kde žena může svým platem přispívat na chod domácnosti – moc nad ženami zůstává božím nařízením, je „přirozená“ neboli „v podstatě věcí“. Muslimští myslitelé nadále uvězňují muslimské ženy doma – opustit dům je proti Boží vůli a principům islámu. Jsou uvězněny ve svých domech a pak je jim vytýkáno, že nemají žádné zkušenosti s vnějším světem!

Podle teologů má manžel právo vykonat tělesný trest na své ženě, pokud:

- se odmítá udělat pro něj krásnou;

- odmítá vyhovět jeho sexuálním potřebám;

- opouští dům bez svolení nebo legitimního důvodu zmíněného v zákonu;

- zanedbává své náboženské povinnosti.

Hadíth přisuzuje následující větu Prorokovi: „Pověste svůj bič tam, kde ho vaše žena uvidí.“ Existuje mnoho jiných hadíthů, které tento popírají. V těch Muhammad výslovně zakazuje bít ženy – v tom případě však Prorok sám popírá, co Korán, zachovaný boží zákon, dovoluje.

Případ z historie: Ženy v Pákistánu

V Pákistánu v roce 1977 převzal moc po vojenském převratu generál Zijául-Hak a prohlásil, že proces islamizace neprobíhá dostatečně rychle. Mullové konečně získali někoho, kdo byl připraven jim naslouchat.

Zijául-Hak vyhlásil výjimečný stav, úplnou cenzuru tisku a začal vytvářet teokratický stát ve víře, že Pákistán by měl mít „islámského ducha“. Zakázal ženám účast na atletických závodech a dokonce namířenými zbraněmi nutil muslimy dodržovat půst během měsíce ramadánu. Otevřeně přiznal, že islám a demokracie se popírá. Zijául-Hak zavedl islámské zákony, které diskriminují ženy. Nejhůře proslulé z těchto zákonů byla nařízení zina a hudúd, která vyžadovala islámské tresty – amputaci rukou za krádež a ukamenování pro vdané(ženaté) osoby, které byly shledány vinnými z nemanželského sexu. Termín zina zahrnuje cizoložství, smilstvo, znásilnění a dokonce i prostituci. Smilstvo bylo trestáno maximálně stovkou ran bičem vykonaných na veřejnosti a deseti lety vězení. Ve skutečnosti tyto zákony chránily pachatele znásilnění, žena, která byla znásilněna vícekrát, byla obviněna z cizoložství nebo smilstva. Aby byla zina prokázána, museli být přítomni čtyři dospělí muslimové dobrého jména a museli dosvědčit, že došlo k pohlavnímu styku. Kromě toho tyto zákony, v souladu s dobrým islámským zvykem, přikládaly svědectví mužů větší význam než svědectví žen. Spojením důsledků těchto zákonů bylo pro ženu nemožné uspět v žalobě proti muži, který ji znásilnil; namísto toho ona sama, oběť, byla obviněna z nezákonného pohlavního styku, zatímco násilník byl osvobozen. Jestliže mělo znásilnění za následek těhotenství, bylo to automaticky považováno za přiznání, že se cizoložství nebo smilstvo odehrálo spíše se souhlasem ženy, než že by šlo o znásilnění.

Zde je několik vzorových případů:

Ve městě v severní provincii Pundžab byla žena a její dvě dcery svlečeny donaha, zmláceny a hromadně znásilněny na veřejnosti, policie se však případem odmítla zabývat. Třináctiletá dívka byla unesena a znásilněna „rodinným přítelem“. Když její otec podal žalobu proti pachateli, bylo to ta dívka, kdo byl vsazen do vězení a obviněn podle ziny z nezákonného pohlavního styku. Otci se podařilo zajistit propuštění tím, že podplatil policii. Traumatizované dítě bylo hrubě zbito za pošpinění rodinné cti.

Padesátiletá vdova Ahmedi Begum se rozhodla pronajmout několik pokojů ve svém domě ve městě Lahore dvěma mladým zahaleným ženám. Právě když jim chtěla ukázat pokoje, vtrhla dovnitř policie a zatkla tyto dvě dívky a synovce Ahmedi Begum, který pouze stál poblíž. Později to odpoledne jela Ahmedi Begum se svým zetěm na policejní stanici, aby se zeptala na svého synovce a ty dvě dívky. Na policii jí řekli, že ji také zatýkají. Zabavili jí šperky a nacpali ji do jiné místnosti. Zatímco tam čekala, policisté přivedli do místnosti ty dvě dívky, nahé a krvácející, a pak je znovu znásilňovali před vdovou. Když si Ahmedi zakrývala oči, odtáhli jí ruce a donutili ji dívat se. Po protrpění různých sexuálních ponížení, byla sama Ahmedi svlečena a jeden po druhém ji znásilnili. Vytáhli ji ven, kde ji opět zbili. Jeden z policistů jí do konečníku nacpal policejní obušek potřený chilli pastou a způsobil tak jeho natržení. Ahmedi v hrozných mukách vykřikla a omdlela, probudila se až ve vězení, obviněná podle ziny. Jejího případu se ujal obhájce lidských práv. Byla propuštěna na kauci po třech měsících ve vězení, ale osvobozena byla až po třech letech. Mezitím se její zeť kvůli hanbě s její dcerou rozvedl.

Jednalo se o ojedinělý případ? Bohužel ne. Komise pro liská práva v Pákistánu (Human Rights Commission of Pakistan) ve své výroční zprávě sdělila, že v Pákistánu je každé tři hodiny znásilněna jedna žena a jedna ze dvou obětí znásilnění je mladistvá. Podle Women’s Action Forum, organizace pro ženská práva, je 72% všech žen v policejní vazbě v Pákistánu fyzicky a sexuálně zneužíváno. Kromě toho je 75% všech žen ve vězení kvůli obvinění podle ziny. Mnoho z těchto žen zůstává ve vězení a čeká na soud několik let.

Jinými slovy, obvinění ze ziny podá čas od času muž, který se chce zbavit své ženy, ta je okamžitě zatčena a držena ve vězení někdy i několik let. Před zavedením těchto zákonů byl celkový počet žen ve vězení 70; v současnosti je to více než 3 000. Většina z těchto žen byla obviněna podle nařízení zina nebo hudúd.

Západní tisk naivně věří tomu, že zvolení Bénazír Bhuttové pakistánskou premiérkou v listopadu 1988 úplně změnilo postavení žen nejen v Pákistánu, ale celém islámském světě. Podle islámského práva ženy samozřejmě nemohou být hlavou islámského státu, ale Pákistán se stal podle nové ústavy z roku 1956 islámskou republikou. Takto se Bénazír Bhuttová vzepřela mullům a zvítězila. Ale vláda trvala slabých 20 měsíců, během nichž, jak řekl Naváz Šaríf, který byl premiérem krátce na počátku 90. let, se zvětšil odpor mullů proti tomu, aby v čele islámského státu byla žena. Vláda Bénazír Bhuttové byla rozpuštěna po obvinění z korupce a uvěznění jejího manžela v roce 1990.

Mnoho muslimských žen trpělo před zvolením Bénazír a nic se na tom nezměnilo. Podbízela se náboženské lobby, mullům, přesně těm lidem, kteří trvali na tom, že žena nemůže být v islámském státě u moci, a opakovaně odkládala vše, co mělo zlepšit postavení žen.

Pákistán předvádí stále stejně děsivý obrázek. Je jednou z pouhých čtyřech zemí na světě, kde je průměrná délka života u žen (51 let) nižší než u mužů (52 let); střední průměrná délka života žen v chudých zemích je 61 let. Velký počet pákistánských žen zemře během těhotenství nebo při narození, šest na každých tisíc zdravých narození. Navzdory tomu, že ortodoxní islám nikdy antikoncepci nezakazoval, za Zijául-Haka prohlásila Islamic Ideology Council of Pakistan (Pákistánská rada pro islámskou ideologii) plánované rodičovství za ne-islámské. Různí mullové odsuzovali plánované rodičovství jako západní spiknutí jak oslabit islám. Následkem toho je průměrná porodnost v Pákistán 6,9 na ženu. Pákistán je také mezi deseti nejhoršími zeměmi v počtu žen na základních školách. Někteří lidé odhadují gramotnost na venkově u žen na velice nízkou, 2% (Economist, 5. dubna 1994). Jak Economist uvedl: „Část viny za všechny tyto věci nese pokus bývalého prezidenta Zijául-Haka vytvořit islámskou republiku. … Zijá vrátil čas zpět. Jeho zákon z roku 1984 například dává svědectví žen u soudu poloviční váhu než jakou má svědectví muže.“ (Economist, 13. ledna 1990).

Opravdu velkou část viny nesou postoje hlásané Koránem, který vždy pohlížel na ženy jako podřízené muži. Narození děvčátka je důvodem k pláči. Každoročně jsou stovky holčiček zanechány v příkopech, popelnicích nebo na chodníku. Organizace pracující v Karáčí, která zachraňuje tyto děti, spočítala, že více než pět set dětí ročně je opuštěno jen v Karáčí a 99% z nich jsou dívky.

Džinnáh, zakladatel Pákistánu, si jen málo uvědomil, jak pravdivá budou jeho slova, když v roce 1944 pronesl: „Žádný národ nemůže vystoupat k výšinám slávy, nestojí-li s vámi vaše ženy bok po bok. Jsme oběti špatných zvyků. Je zločinem proti lidskosti, když jsou naše ženy jako vězni uzavřeny mezi čtyřmi stěnami domu.“

Ale nemusí nám zůstat úplně pesimistický obrázek. Pákistánské ženy samy ukázaly, jak jsou odvážné, a čím dál více bojují za svá práva s pomocí stejně statečných organizací jako je Women’s Action Forum (WAF) nebo War Against Rape. WAF vznikl v roce 1981, když ženy vyšly do ulic, aby protestovaly proti nařízením hudúd a projevily svou solidaritu s dvojicí, která byla právě za smilstva odsouzena k smrti ukamenováním. V roce 1983 uspořádaly ženy první demonstraci proti výjimečnému stavu.