Umím datlovat na klávesnici, ale to je všechno. Proto se mi nepodařilo napsat blog Znovu houbaři pozor. Dovolte tedy, abych to napravil:
ČT 2 uvedla další díl seriálu Na houby. Při vší úctě k autorům a účastníkům nemohu odolat a přidávám několik poznámek – neuctivých.
Autoři se pokusili naznačit, že hřiby jsou skromné a proto ochotné růst téměř všude. Je to pravda, klidně jsou ochotné růst stejně tak v jehličnatém jako v listnatém lese. Což nemění nic na tom, že jsou vybíraví mlsouti, kteří se jen tak s lecjakým lesem nespokojí. Určitě pod duby bude růst hřib, ale bude to hřib dubový, žádný jiný. Stejně tak hřib smrkový bude růst pod smrkem, ale ne jen tak pod ledajakým. Bude to smrkový houšť nanejvýš smrkový les, v němž spodní větve stromů budou na dosah vaši vztyčené ruky. I tam ho již bude pomalu střídat hřib hnědý – suchohřib.
Mimochodem – v tom lese, který televize předvádí, nevyroste jediný hříbek. Odhadem by mohl být zralý na bedlu vysokou, na teplejší světlině na muchomůrku růžovku. Navíc – v závislosti na podloží (nespoléhejme tak úplně jen na mykorhizu) pravděpodobně by tam nerostl ani suchohřib, spíš hřib plstnatý, možná opravdu hřib žlutomasý – babka.
Také bych pochyboval o věrohodnosti tvrzení, že je hřib ochotný růst pod břízkou. Vlastně ano, je, pokud je ta břízka omotána smrčím.
Není to pověra, aspoň v jehličnatých lesích to platí: Tam, kde je muchomůrka červená, docela dobře může být i hřib, protože obě houby mají velmi podobné nároky na prostředí.
Jestli se nemýlím, byl v pořadu zmíněn i křemenáč. Proboha, není to hřib, pouze patří mezi houby rourkaté. Pokud byl zmíněn křemenáč, zřejmě chyběly v pořadu klouzky, ovšem s výjimkou klouzku sličného (klouzku modřínového) o nich nemohla být řeč, protože by se pro ně musaeli plazit úplně mladým houštím. To je totiž pro klouzky to pravé prostředí: mladičká smrková houštinka, výhřevná, bohatě obrostlá kopečky mechu, který pro ni zadržuje vodu.
Ještě něco: Nevěřte tak úplně tomu, co bylo řečeno o vybarvení hub. Kterýkoliv juvenilní hřibový mladíček bude celý bílý. Teprve na světle dosáhne svého vybarvení. Navíc mám zážitek z Českomoravské vysočiny. V mladém smrkovém lese jsem ve vysokém mechu objevil divné houby: Asi dvacet centimetrů vysoký třeň, válcovitý, bílý, nahoře s kloboučkem, typickým pro mladé křemenáče, zeleným. Samozřejmě jsem skončil nad houbařským atlasem, přehraboval jsem se od jednoho křemenáče k druhému, ani na jeden se ta houba nehodila. Jsem houbařský genius, takže jsem na to přišel. Byl to obyčejný hřib smrkový, jen si v tom vysokém mechu myslel, že je stále ještě v zemi, takže šplhal výš a výš. A ten klobouček byl zelený, protože ho obarvil zelený mech.
Všimli jste si tvaru předvedených hřibů? Odvážím se tvrdit, že všechny byly ve stejné růstové fázi. Snad kromě hřibu plstnatého a hřibu žlutomasého prakticky všechny hřiby mají v jednotlivých růstových fázích charakteristický tvar: Juvenilní hříbeček má klobouk kulovitý, třeň břichatý, v další růstové fázi má klobouk polokulovitý, třeň kyjovitý, v dospělosti má klobouk sklenutý, třeň válcovitý. Vysemeněný hřib má klobouk plochý, možná trochu nadvinutý, třeň rovněž válcovitý. Uvítal bych, kdyby použité názvy byly brány jako normativní. Jejich zdrojem byli Aurel Dermek, Ladislav Hagara, Helmut Garnweidner.
S barvou a tvarem hub je tak trochu potíž. To, co platí v Jeseníkách, nemusí platit na Šumavě. Měl jsem kdysi zážitek na Šumavě v Hojsově stráži s muchomůrkou růžovkou: Klobouk bez muchomůrkovských skvrn (bylo po dešti), s růžovkovou barvou. Třeň štíhlý, válcovitý, na povrchu sytě hnědý. Že se jedná o muchomůrku mi prozradily zbytky pleny a pruhovaný závoj mne ujistil, že je jedlá. Sedím u počítače a píšu, takže jsem měl pravdu. Zkuste si ovšem tu mou růžovku porovnat s jakoukoliv jinou. (Růžovku s štíhlým válcovitým, ale bílým třeněm jsem viděl loni na Svatém Kopečku u Olomouce).
Tentokrát se ovšem ČT trefila do správného času, zřejmě přichází první houbová vlna. Jak ji poznáte? Asi týden před hřibovitými začnou růst pýchavky.
Antonín Robin
