Tu otázku původně položil kolega diskutér k jednomu mému blogu. Donutilo mne k zavzpomínání na „blahé“ časy minulé, takže se omlouvám za to, že vám je nyní vnucuji.
Tenkrát informační technika začínala Hollerity – něčím jako účtovacími stroji. Brzy byly vystřídány takto: Který podnik exportoval na západ, měl jakýs takýs dolar, a mohl si dovolit počítač Univac. Kdo exportoval pouze na východ, na toho zbyl pouze Minsk 32. Poté jsme se zmohli na vlastní počítače SM 3. A do toho přišel slušovický soudruh Čuba s písíčkem. Náš podnik tenkrát koupil ty PC tři. Byl rozděleny takto: První osobní počítač soudruh ředitel, druhý soudruh technický náměstek, třetí já, protože jsem byl systémový inženýr a uměl jsem s těmi krámy zacházet od Holleritu až po Esemku.
Náš soudruh ředitel zřejmě nevěděl, že ta písíčka jsou propojena, takže soudruh ředitel si mohl přečíst, co na tom svém píši já, stejně jako jsem si já mohl přečíst, co píše on. Zjistil jsem, že si na něm vede personální agendu, takže jsem se drze podíval, co si myslí o mně. Cituji:
Ovládá němčinu, ruštinu včetně běloruštiny a ukrajinštiny, španělštinu, rumunštinu, částečně angličtinu, není vhodný pro výjezdy do zahraničí. Umím, nebo jsem tenkrát uměl rusky a německy. To na věci nic neměnilo, nebyl jsem vhodný pro výjezdy do zahraničí.
To hodnocení mělo několik příčin: Jako systémový inženýr jsem něco věděl o kybernetice, což tenkrát byla buržoazní pavěda. V sedmdesátém roce jsem dostal padáka ve svém původním pracovišti, pochopitelně za osmašedesátý. Tenkrát jsem se provinil tím, že jsem zvonil kostelním zvonem.
Mé vztahy na novém pracovišti se daly popsat takto: Kdysi patřičně ovíněni jsme se sešli já a synáček soudruha předsedy závodní KSČ na oné místnosti a družně stojíce vedle sebe, se mne soudruh synáček zeptal: „Roberte, proč ty nás komunisty vlastně nemáš rád?“
Patrně nikdo nemá ani tušení, že byla provedena a prováděna důsledná kategorizace obyvatel Československa, kde občany první kategorie byli funkcionáři KSČ, druhé kategorie jejiách synáčkové a dcerušky, třetí kategorie obyčejné členstvo KSČ, čtvrté kategorie bezpartijní, páté kategorie ti „politisch verdächtig“, poslední kategorie skuteční disidenti. Jen malý příklad toho, jaký to mělo význam: Existoval pojem kádrová rezerva a pokud dnes ten výraz zná, předpokládá, že byl určen pro ty synáčky a dcerušky. Možná ano. Ale především byl určen pro nepostradatelné odborníky té páté kategorie, jimž měl dodávat nikdy nesplnitelnou naději. Vím to přesně, byl jsem kádrová rezerva.
Takže jak se dostatr legálně za dráty? Jednoduše. Být občanem první až třetí kategorie, kterým byl bez problému dopřán pas k výjezdu na dovolenou kamkoliv včetně západních zemí. Případně nemít v personálním spisu zaznamenánu znalost tuctu cizích řečí, takže mohl rovněž na dovolenou aspoň do Jugoslávie, odkud se dalo již snadno pokračovat dál.
V našem podniku ROH víceméně uzákonilo, že pracovník ke svým padesátinám dostal přidělenu zahraniční dovolenou pro sebe i manželku (pro jistotu pro děti nikoliv). A opět přišla ke cti zmíněná kategorizace protože až po čtvrtou kategorii byla zahraniční dovolená udělována celkem volně i do západních zemí.
Bohužel nebylo možné vyloučit občany páté kategorie, pro něž byla k disposici jediná zahraniční dovolená: Svaz sovětských socialistických republik. Takže jsme s mým andělem nastoupili do Tu 154, odstartovali, načež nám letuška nejdříve rusky a poté česky sdělila, že letíme ve výšce deset tisíc metrů rychlostí osm set padesát šest kilometrů do Berlína. V letadle nastalo všeobecné ale těžce skrývané nadšení, které rychle opadlo, když jsme přistáli a posádka letadla začala čerpat o něco lacinější kerosin v NDR. Neváhal jsem a poslal jsem z Berlína čumkartu s pozdravem do podniku. Když jsme se po čtrnácti dnech vrátili, můj šéf mne doslova štěstím objímal, protože dík tomu pozdravu mne podezřívali, že jsem vzal roha do Německa, a on tudíž okamžitě propadl mezi ty „politisch verdächtig“.
Takže, pane kolego, jak se prchalo legálně z východní zadrátované Evropy?
Antonín Robin
