Němci mají půvabný výraz: Schlaraffenland. My, Češi, máme podobný, jen poněkud přízemnější výraz: Země, kde pečení holubi lítají do huby.
Všimněme si: Imigranti prchají ze svých zemí buď s výdajem nehorázných částek převaděči, či v obavě o svůj život. Ať již mají, či aspoň uvádějí jakýkoliv důvod svého útěku, všichni takřka bez výjimky se touží dostat do Německa. Důvod je naprosto zřejmý. Hledají svůj Schlaraffenland.
Ztotožnění těch holubů s Německem je ten skutečný a základní důvod jejich imigrace. Je zřejmé, že si ani v nejmenším neuvědomují, že je v Německu nic takového nečeká, stejně jako Němci nevnímají hrozby, které pro ně a vlastně pro celou Evropu z toho plynou.
Vážnou překážkou jejich existence v Německu, u nás, v Evropě, klidně třeba v Brazilii je kulturní rozdílnost, která se dříve či později vážně projeví, a je řada států, které ji již pocítili: Anglie, Francie, Německo, a je jen zastíráním skutečnosti odkazování na islamský stát či na terorismus. Stejně tak je to ekonomická rozdílnost, protože doma možná měli nižší nebo žádné mzdy, jejich naděje, že jim budou ti holubi opravdu létat do huby může být nevyhnutelně jen dočasná, přesněji a to doslovně krátkodobá.
V neposlední řadě je to i rozdílnost náboženská. Nemusí to být právě nesnášenlivost náboženská, stačí to, že tři základní náboženství – judaismus, křesťanství, islám – mají své kořeny právě v judaismu, a ve snaze se od něho odlišit, v historii došlo až k malicherným snahám o jejich vzájemné odlišení. Uveďme si příklad: V křesťanství je sedmý den stvoření neděle, v judaismu sobota, v islámu v pátek. Příčinou je trochu nejasné vyjádření v Bibli: Ale dne sedmého odpočinutí je Hospodina, boha tvého. Prakticky ve všech evropských zemích je pětidenní pracovní týden, takže na rozdílu mezi nedělí a sobotou tak moc nezáleží. Ale pátek je pracovní den, takže pro mohamedány zde nastává problém náboženského vědomí a svědomí.
Stejně je na tom i přirozené či zákony dané právo. Vzhledem k tomu, že podle Koránu ženy nemají duši, a může se tedy s nimi zacházet poněkud bezohledně od práva mnohoženství po povinnost chodit zahalená, či zákazy vykonávat nejrůznější činnosti, mohou stejně konfliktní situace nastat i v oblasti práva. Právě v Německu se stalo, že otec zabil svou dceru, protože se spustila s nevhodným mládencem. Pochopitelně byl souzen, a ať mu byl přisouzen sebemenší trest, nepochybně se cítí poškozen, pokud nenajdeme nějaké ještě mírnější slovo pro to, co skutečně cítí.
Ty rozdíly jsou neodstranitelné a dříve či později povedou k individuálním nebo dokonce masovým konfliktům. Anglie to již pocítila – nejeden „takéangličan“ je dnes bojovníkem islámského státu. Teroristické útoky ve Francii svědčí o tomtéž.
Otázkou je, jestli je nějaké řešení. Je, ale právě Evropská unie jakékoliv rozumné řešení odmítá. Prvním krokem by měla být důsledná filtrace imigrantů na hranicích Schengenského prostoru s tím, že kdokoliv, kdo nedokáže prokázat ohrožení svého života v mateřské zemi, bude nemilosrdně vrácen buď do nejbližší země, z níž přišel, na příklad do Turecka, nebo přímo do své mateřské země. Cílem této činnosti je především snaha smazat tu pohádku o pečených holubech. Nejistota jejich dosažení by radikálně snížila počet imigrantů při nejmenším o ty ekonomické.
Pochopitelně ještě účinnější by byl nucený návrat do jejich mateřské země, ale to by znamenalo vytvoření ochranných a mírových zón, kde by se mohli cítit v bezpečí.
To, že nejsme schopni k takovému řešení dojít, má svou příčinu: Příliš rádi jsme jako kluci četli Mayovky, takže si Orient představujeme jako primitivní divočinu. Ani nás nenapadne, že tam jsou stejná města jako u nás, stejné pracovní příležitosti jako u nás, vlastně i životní úroveň stejná jako u nás.
Antonín Robin
