Výraz "vláda lidu" je naším dědictvím po antickém Řecku. Již Sokrates si vak asi marně lámal hlavu nad jeho významem, když upíjel ze své láhve bolehlavu.
Pojem "vláda lidu" totiž může mít dvojí význam: Vláda lidu - když vládne někdo lidu, vláda lidu - když lid vládne někomu. Teorie předpokládá, že platí to druhé. Je to ale pravda? Ve skutečnosti je to tak, že lid vládne jen potud, pokud volí někoho, kdo bude vládnout lidu. Obecně je zde traktována snaha předstírat, že to je vrcholný akt vlády lidu, protože je lidu umožněno, vybrat si toho vládce, kterého si nejčastěji a nejvíc přeje.
Ani to však není úplná pravda, protože kandidát příslušné volby byl předem někde někým vybrán s přáním, aby vybraný kandidát byl tím lidem zvolen. Přání lidu je tedy předem formováno, pokud možno tak jak si to přeje ten někde někdo.
Možná máte představu, že klíčem volby je nějaký rovněž někde někým stanovený program, že tedy nevolíte kandidáta ale program, který tento kandidát hodlá plnit. Ani zmíněný program tedy není projevem vaší vůle a vaší vlády lidu. Stále je zde někde někdo, kdo vám daný program podstrčil. Pro jistotu samozřejmě až po volbách.
Přiznejme si, že jakýkoliv jiný pohled na vládu lidu může mít pouze nenapravitelný romantik. Je pravděpodobné, že i Pesistratos byl přesvědčen, že vláde jménem lidu. Nepochybně i Hitler a Stalin si mysleli, že jejich vláda je vrcholem demokracie. Co zbývá dodat?
Systém je systém. Nezbývá dodat nic.
Antonín Robin
