Se zájmem jsem si poslechl paní Jourovou, když nadšeně vyprávěla o své snaze o osvětu nebohých obětí šmejdů. Dalo by se shrnout takto: Nepůjčuj si, nepůjčuj si, nepůjčuj si.
Je možné, že paní Jourová nemá možnost opravdu účinně zasáhnout, ačkoliv jako poslankyně Evropského parlamentu je přesně tam, kde by zasáhnout měla. Vtip je totiž v tom, že ti šmejdi, kteří si říkají finanční ústavy, pečlivě tají, jakým způsobem ze svých klientů doslova tyjí. Každý, kdo si potřebuje půjčit ať již malou nebo velkou částku, by měl vědět, že se mu půjčka prodraží o:
Úroky: Je to hlavní zdroj zisku finančních ústavů, a je to údaj, který prakticky všechny finanční ústavy pečlivě tají až do okamžiku podpisu smlouvy.
Doba splácení: Doba splácení je přímo odvislá od výše splátek, čím je dohodnutá splátka nižší, tím déle trvá doba splácení, tím déle ovšem je třeba platit úroky, tím vyšší je okamžitá výše půjčky, z níž se úroky vypočítávají.
Nejrůznější poplatky: Lituji, nedokáži je popsat, protože jsou v podstatě ničím nepodloženým výmyslem věřitele.
Takže, paní Jourová, co takhle místo osvětových kampaní podstrčit Europarlamentu v podstatě jednoduchý zákon, který by stanovil, že:
Finanční ústav je povinen zveřejnit své úrokové sazby a to i v reklamách a především v reklamách,
Finanční ústav je povinen s dlužníkem dohodnout výši splátek včetně sdělení výše úrokových nákladů na půjčku – o kolik se půjčka prodraží za dobu splácení (výpočet je tak jednoduchý, že ho pravděpodobně zvládne i student prvního ročníku střední ekonomické školy),
Finančnímu ústavu se zakazuje vázat poskytnutí půjčky na jakékoliv poplatky. Pokud opravdu jsou nějaké poplatky nutné, není problém o jejich výši upravit úrokovou sazbu.
Samozřejmě budou finanční ústavy namítat, že by je takový zákon připravil o jejich zisky. Není to pravda, protože právě sazba úroků není ničím vázána – samozřejmě kromě konkurenčního boje, a kromě poptávky na úvěrovém trhu.
Co vy na to, paní Jourová?
Antonín Robin
