Nedávno mě redaktor Práva požádal o názor na ústavní stížnost cizinky, která se domáhá zrušení rozhodnutí VZP o zániku její účasti na veřejném zdravotním pojištění. Půjde o přelomový případ, který zásadně poškodí Českou republiku?
Cizinka pochází ze třetí země (není členem Evropské unie). Její veřejné zdravotní pojištění zaniklo po právu 31. prosince 2013. Stížnost cizinky u Ústavního soudu stojí za to bedlivě sledovat.
Testování státu
Je bohužel zcela evidentní, že cizinka, respektive její právní zástupce, zneužil předmětnou kauzu k tomu, aby některými neziskovými organizacemi dlouho namítaná „nezákonnost definice okruhu osob, které se účastní na veřejném zdravotním pojištění“ mohla být případně „otestována“ na půdě Ústavního soudu České republiky. Pakliže by soud dal cizince za pravdu, mohlo by to vést až ke vstupu všech cizinců do veřejného zdravotního pojištění a vzniku miliardových nákladů na úkor České republiky.
Deník Právo nazval cizinku, a zde zdůrazňuji, že spíše pejorativně, „hrdinkou ústavní stížnosti“, já někoho, kdo chce uškodit České republice a jejím občanům, za hrdinu v žádném případě nepovažuji; okruh českých neziskových organizací a jejích právníků, kteří tento její případ zneužili, už vůbec ne.
Neznalost zákona neomlouvá
Dle mého názoru je primárně třeba vycházet z toho, že cizinka pobývala v České republice z důvodu zaměstnání. To byl hlavní důvod jejího pobytu a s tím souvisejí i další práva a povinnosti. Veškerá tato práva a povinnosti znala cizinka předem, anebo alespoň znát měla, protože neznalost práva přeci neomlouvá.
Cizinka pravděpodobně přijela do České republiky na zaměstnanecké vízum, tzn. měla zde domluvené zaměstnání, a to za předem jasných podmínek. Pracovní povolení se dle tehdy účinného znění zákona o zaměstnanosti udělovalo maximálně na 2 roky. Nevím, jak dlouhé bylo v daném případě, ale cizinka tvrdí, že povolení bylo do 31. ledna 2013. Pracovní povolení lze prodloužit, a to i opakovaně, vždy maximálně o 2 roky. Prodloužení doby platnosti povolení k zaměstnání je následně i předpokladem pro podání žádosti o prodloužení doby povolení k pobytu. Jak již sám účel tohoto institutu napovídá, jedná se o pobyt cizince na území za účelem, kterým je primárně zaměstnání. V rámci tohoto institutu cizinka vstoupila do veřejného zdravotního pojištění. Podmínky vstupu a zániku veřejného zdravotního pojištění jsou dané zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, v tehdy platném znění (zákon č. 48/1997 Sb.).
Otázka zániku zdravotního pojištění je upravena v ustanovení § 3 odst. 2 písm. b) zákona č. 48/1997 Sb., které stanoví, že zdravotní pojištění zaniká dnem, kdy osoba bez trvalého pobytu na území České republiky přestala být zaměstnancem. Zaměstnance poté definuje ustanovení § 5 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb., za zaměstnance se pro účely zdravotního pojištění považuje fyzická osoba, které plynou nebo by měly plynout příjmy ze závislé činnosti podle zvláštního právního předpisu (§ 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů). Pracovní poměr cizince, pokud k jeho skončení nedošlo již jiným způsobem, končí podle ustanovení § 48 odst. 3 písm. c) zákoníku práce uplynutím doby, na kterou bylo vydáno povolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta nebo povolení k dlouhodobému pobytu za účelem výkonu zaměstnání vyžadujícího vysokou kvalifikaci.
Bezplatná péče je pro české občany
Veřejné zdravotní pojištění je založeno na principu solidárnosti, kterou je třeba vnímat jako celoživotní. Tento systém celoživotní solidarity je však primárně určen samotným občanům České republiky, což lze vyčíst i z ustanovení čl. 31 Listiny základních práva s svobod, který stanoví, že každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.
Listina přiznává některá základní práva pouze občanům, přičemž pomocí interpretačních pravidel jejího čl. 42 se tím rozumí státním občanům České republiky. Povinností občanů pak je zejména věrnost státu, závazek k jeho obraně, výkon určitých funkcí, ke kterým je povolán, a povinnost dodržovat ústavu a právní řád. I z těchto povinností lze dovozovat, že cizinec nemůže těmto povinnostem dostát, resp. nelze je po něm spravedlivě požadovat.
První věta čl. 31 Listiny říká, že toto právo náleží nejen občanům, ale i cizincům, neboť nositelem základního práva na ochranu zdraví je každý. V daném případě nelze pochybovat o tom, že cizince bylo toto právo poskytnuto.
Věta druhá čl. 31 Listiny stanoví, že občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon, tj. zákon č. 48/1997 Sb. Právo na bezplatnou zdravotní péči mají poté výhradně občané České republiky.
Proč cizinka mlží?
Jelikož cizinka pobývala v Česku z důvodu zaměstnání a tento důvod odpadl (neznám důvody, proč odpadl, nechápu, proč nebylo řešeno včas z její strany , když moc dobře věděla, že její pracovní povolení, potažmo pracovní smlouva, je na dobu určitou), je zcela v souladu s dikcí zákona č. 48/1997 Sb. zánik (ke 31. prosinci 2013) i její účasti ve veřejném zdravotním pojištění.
Pokud jde o argumentaci právního zástupce cizinky mezinárodními závazky, lze podle mého názoru konstatovat, že i tím, že cizince byla vyplácena tzv. peněžitá pomoc v mateřství a následně i rodičovský příspěvek, dostála Česká republika svým závazkům z mezinárodního práva, zejména pak z čl. 13 Evropské sociální charty. Argumentaci, že ukončením zdravotního pojištění byla cizince odejmuta možnost řádného porodu u poskytovatelů zdravotních služeb, je třeba zásadně odmítnout s tím, že se jedná o absurdní výklad, který je ryze účelový a navíc v rozporu s ust. § 48 odst. 3 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, v platném znění (zákon č. 372/2011 Sb.), který jasné stanoví, že poskytovatel zdravotních služeb nesmí odmítnout přijetí pacienta, jde-li o porod. Cizinka, ač nebyla pojištěna, byla do porodnice přijata, jediné, co porodnice zcela logicky a oprávněně žádala, byla platba za porod.
Tendenčnost výkladu je bohužel patrná i z celého návrhu ústavní stížnosti.
Ještě je např. možná paralela k ustanovení čl. 13 odst. 4 Evropské sociální charty, kdy ČR přistupuje k vlastním občanům přísněji než k cizincům. Čl. 13 odst. 4. Evropské sociální charty stanoví povinnost aplikovat ustanovení odstavců 1, 2 a 3 na základě principu rovného zacházení se svými státními příslušníky. Zde lze uvést např. situaci českých občanů, resp. českých občanek OSVČ, které již pobírají rodičovský příspěvek, mají samozřejmě přerušené živnostenské oprávněním a v průběhu této doby se jim narodí druhé dítě. Tyto OSVČ poté pozbývají nároku na rodičovský příspěvek za první dítě a z důvodu přerušení živnosti jim nevznikne nárok na peněžitou pomoc v mateřství, ale pouze na rodičovský příspěvek. I toto dokresluje, že cizinka rozhodně nebyla nijak zkrácena na svých právech, neboť pobírala od státu oba shora uvedené příspěvky.
Celkem by mne zajímalo, kolik tato cizinka čerpala za zdravotní péči za dobu jejího pobytu.
V tom, že cizinka po skončení zaměstnání přestala mít nárok na veřejné zdravotní pojištění, podle mne nelze spatřovat systémový nedostatek. Jak jsem již uvedl, veřejné zdravotní pojištění funguje na principu celoživotní solidarity, jejímiž korektivy jsou ustanovení § 3 zákona č. 48/1997 Sb., tedy ustanovení o vzniku, resp. zániku účasti na veřejném zdravotním pojištění. Cizinka prostě přestala splňovat zákonné předpoklady k tomu, aby byla dále účastnicí systému veřejného zdravotního pojištění. Cizinka pobývala v ČR za účelem výkonu zaměstnání, které skončilo, avšak nikoliv překvapivě, ale zřejmě v souladu s její pracovní smlouvou. O této skutečnosti cizinka věděla a přesto nevidím, že by tuto situaci jakkoliv řešila, až do doby, kdy byla nucena nastoupit na rizikové těhotenství. I tato situace však není situace bezvýchodná, jak mylně interpretuje cizinka a co je smutnější, i Městský soud. Vůbec nic nebránilo cizince opustit ČR a vrátit se do rodné země, stejně tak měla možnost využít komerčního pojištění cizinců (např. u několika pojišťoven si lze sjednat pojištění i v těhotenství) a nebo za porod zaplatit.
Ústavní soud by měl rozhodnout v zájmu českých občanů
Jak jsem již uvedl v jiném blogu, celková účast cizinců na veřejném zdravotním pojištění je s ohledem na čl. 31 dle mého názoru nad rámec ústavy, ČR zde jen nabídla tuto možnost cizincům s trvalým pobytem a zaměstnáním bez toho, že by to byla její povinnost.
Pevně doufám, že Ústavní soud rozhodne o této absurdní a záměrně vyvolané kauze dle mého názoru jediným možným a spravedlivým způsobem a to, že ji smete jako neoprávněnou, neboť zrušení současného osobního rozsahu a zařazení všech cizinců do veřejného zdravotního pojištění by pro Česko znamenalo zátěž v řádech mnoha miliard korun. Opačné rozhodnutí by jistě bylo dobré pro některé cizince, kteří si neplní své povinnosti, ale rozhodně by nebylo dobré pro Českou republiku a její občany, kteří již dnes musí na péči o své děti někdy pořádat veřejné sbírky.
Nenechme cizince zneužívat systém
Bohužel i v jiných případech je systém veřejného zdravotního pojištění ze strany některých cizinců ve velké míře zneužíván, kdy hlavním důvodem tohoto zneužívání je vlastní vymezení osobního rozsahu v ustanovení § 2 zákona č. 48/1997 Sb.
V této souvislosti pak dochází k účelovým zakládáním obchodních společností (společníky a statutárními orgány jsou nejčastěji cizinci), které ve velkém zaměstnávají jiné cizince, kteří jako zaměstnanci vstupují do veřejného zdravotního pojištění. Tito zaměstnavatelé neplní víceméně žádné zákonné povinnosti (např. hlásit nenastoupení cizince jako zaměstnance do práce, apod.). Jediným výsledkem tak zůstává, že je na cizince-zaměstnance z pohledu systému nahlíženo jako na zaměstnance, tedy jako na účastníka veřejného zdravotního pojištění bez toho, aby za něj bylo řádně hrazeno pojistné veřejného zdravotního pojištění.
Další účelové vstupování do veřejného zdravotního pojištění lze spatřovat ve funkci např. jednatelů a společníků obchodních společností. Z důvodu, že jednatel obchodní společnosti, pokud za výkon své funkce jednatele pobírá odměnu, a stejně tak společník veřejné obchodní společnosti se považují pro potřeby veřejného zdravotního pojištění za zaměstnance (viz § 5 zákona č. 48/1997 Sb. a § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů). Cizinci se tak v postavení jednatelů stanou pojištěnci veřejného zdravotního pojištění, aniž ve skutečnosti odměnu pobírají, stačí pouze odvést jakoukoli, byť symbolickou platbu jako odvod na pojistné na veřejné zdravotní pojištění. Tyto údaje lze mimo jiného vyčíst např. i z obchodního rejstříku, kdy takovéto společnosti disponují 10 a více jednateli.
Těmito fígly už cizinci připravili veřejném zdravotní pojištění o stovky miliónů korun.
Některé neziskovky poškozují Českou republiku
Nejsmutnější je na těchto a jiných kauzách, kdy je evidentně poškozována Česká republika, role některých českých neziskových organizací pro integraci cizinců, které v těchto podivných případech buď přímo nebo prostřednictvím spřízněných advokátů poskytují těmto cizincům součinnost nebo je k tomuto účelu zneužijí. Tyto neziskové organizace pobírají skutečně astronomické částky na různé projekty integrace cizinců. Pod slovem integrace si představuji pomoc cizincům, aby pochopili a přizpůsobili se našim zvyklostem a zákonům a nikoli deformaci našich zvyklostí a zákonů ve prospěch cizinců a v žádném případě si pod pojmem integrace nepředstavuji pomoc při obcházení českých zákonů. Tím mimo České republice škodí i samotným cizincům vytvářením logicky negativních nálad ve společnosti. Samotná cizinka, která figuruje v této kauze je velmi „aktivní aktivistkou“, která si zřejmě představuje svůj vděk České republice, kam se rozhodla migrovat tím, že se pokusí jí poškodit v řádech miliard korun.
Soukromě by mě zajímalo, kolik Čechů podalo žaloby na ruské, čínské, americké, kanadské a jiné zdravotní systémy.
V žádném případě nechci zneužívat současné nálady ve společnosti proti migrantům a migraci, pouze vyjádřit svůj názor, který je mimo jiné na tuto problematiku již dlouhou dobu konzistentní – jsem zásadní odpůrce plošného a automatického vstupu všech cizinců z třetích zemí do veřejného zdravotního pojištění, považuji to za zbytečné, drahé a nebezpečné. Jako ředitel pojišťovny vedu tým, kde jsou zastoupeny různé věkové skupiny, národy, orientace, náboženství a názory a současně všichni se musíme přizpůsobit jednotným pravidlům a společně se snažit o prosperitu, neboť ta nám následně zaručí možnost lepšího zázemí pro všechny včetně případných výdajů v rámci společenské odpovědnosti. Nedovedu si ale představit, že bych platil někoho, kdo by zájmy firmy za její peníze vědomě a aktivně poškozoval. Znovu a stále tedy opakuji, že Česká republika by měla primárně hájit své zájmy a zájmy svých občanů, diplomaticky a citlivě se pohybovat v evropském prostoru a s ostatními být solidární pouze do úrovně, aby nebyly ohroženy její zájmy nebo její image platného člena EU, kam se dobrovolně rozhodla vstoupit. V neposlední řadě věřím na zdravý rozum a chladnou hlavu a jsem hodně rád, že, jak uvedlo Právo, za neoprávněnou považuje tuto ústavní stížnost i ministerstvo zdravotnictví.
