Česko by se mělo stát vyhledávanou destinací zdravotní turistiky samoplátců

Mnoha věcí, které jsem v naší zemi považoval za samozřejmé nebo si jich dokonce ani nevážil, si nyní, kdy je možné cestovat, pobývat v zahraničí a srovnávat, velmi vážím. Patří k nim bezesporu kvalitní a dostupná zdravotní péče.

Nejmenovaný náměstek jedné velké pražské nemocnice mi jednou řekl, že každý z nás by měl každý den děkovat, že máme takové zdravotnictví a že bychom se hodně divili, jak to funguje, respektive nefunguje v zahraničí.

Absurdní příklady z ciziny

Tento zkušený náměstek a navíc lékař má stoprocentní pravdu. Pamatuji, jak jsem v roce 1998 jednal s dámou, která zastupovala makléřskou společnost z Londýna a kdysi emigrovala do Anglie. Ta dáma na tom byla strašně zle, měla teplotu, kašlala a těžce dýchala. Byl na ni vskutku hrozný pohled. Prosila mne, abych jí pomohl k ošetření v Praze, že již skoro měsíc chodí k lékaři v Londýně a ten jí stále dává léky na teplotu, doporučuje jí klid, čaj a citron, o rentgenu či předepsání antibiotik ani zmínka. Dámě jsem bez problémů zajistil ošetření, měla zápal plic, ale po třech týdnech pobytu v Praze byla v pořádku.

Jiný můj známý, tentokrát rodilý Angličan, opět z Londýna, mi vyprávěl, jak mu při zaměstnanecké prohlídce zjistili vysokou hladinu cukru v krvi. Nedali mu žádné doporučení a jen mu sdělili, že si má zavolat na call centrum NHS (National Health Service – obdoba veřejného zdravotního pojištění v Česku). Známý tam zavolal, za čtrnáct dní ho přijala zdravotní sestra, jakási koordinátorka a ta ho pak objednala k lékaři, ke kterému se dostal za dalších čtrnáct dní. S velmi vysokým cukrem v krvi se tedy dostal k lékaři za měsíc. Dovedete si něco takového u nás představit?

Předminulý týden jsem pomáhal řešit případ jiných známých, kteří žijí v Kanadě. Jejich dvě malé dcery mají tak zanedbaný zánět nosních mandlí, že mne prosili o zajištění zdravotní péče v Praze.

Moje vlastní zážitky

I já mám své zkušenosti se zdravotní péčí v zahraničí. Například jsem se otrávil ústřicemi v Bruselu, byl hospitalizován a druhý den podepsal revers a nyní vím, že jsem udělal fakt dobře.

V jednom velkém městě jedné velké země bývalého Sovětského svazu jsem byl v devadesátých letech nucen vyhledat zubaře s akutním zánětem. Čekal jsem hodiny v otřesné, krví zbrocené čekárně, kde pobíhaly desítky koček. Musel jsem čekat, protože před akutními případy mají ještě přednost váleční veteráni. Nakonec jsem se dočkal zákroku a lékařka sdělila, že protože jsem cizinec, dá mi anestezii novou, čistou jehlou. Na její obhajobu musím dodat, že mi zub moudrosti vytrhla dobře a to bez rentgenu a že jsem následně neměl potíže.

V jedné balkánské zemi jsem si po hospitalizaci musel koupit léky, prostěradlo a deku. Pobyt v tamní nemocnici byl vskutku otřesným zážitkem.

Naopak dobré osobní zkušenosti mám se zdravotní péčí ve Španělsku nebo na Kubě. Ano, těžko uvěřit, ale Kuba opravdu nemá špatné zdravotnictví, což mi potvrdili i jiní.

Využijme toho, že máme co nabídnout!

Vracím se tedy k tomu, že Česko má kvalitní, dostupné a ve srovnání s jinými zeměmi západní Evropy i cenově příznivé zdravotnictví a mohlo by profitovat z toho, čemu se říká zdravotní turistika samoplátců ze zahraničí. Nehovořím zde samozřejmě o negativní zdravotní turistice, kdy by k nám jezdili cizinci, nechali se léčit a za péči by nezaplatili a nebo by se nějakým fíglem snažili vecpat do našeho veřejného zdravotního pojištění (obojí se dnes bohužel již děje za nadšené podpory různých neziskových organizací ). Hovořím o zdravotní turistice , kdy cizinci přijíždějí, nechají si provést zákrok a řádně za něj zaplatí.

Taková zdravotní turistika bezvadně funguje v Izraeli, Německu, Španělsku a jiných zemí a zdravotnická zařízení získávají další finanční prostředky. Součástí takového pobytu je i pojištění pro případ nečekaných komplikací, které mohou během zákroku nastat a může se stát, že platba za zákrok potom není dostatečná.

Zdravotní turistiku organizují různé agentury nebo ji zajišťují samotná zdravotnická zařízení, ta se mnohdy sdružují do různých asociací či sítí a prezentují se v zahraničí.

Česko má v této oblasti opravdu co nabídnout, ale zdravotní turistika je zde ještě v plenkách. Je to i proto, že mnohá velká zdravotnická zařízení nejsou zatím na příliv samoplátců připravena. První vlaštovky se ale objevují, jsou zde čím dál tím více aktivnější menší zdravotnická zařízení či soukromé sítě.

Jsem přesvědčen, že z rozvoje zdravotní turistiky samoplátců by Česko mohlo profitovat stejně jako ostatní země.