Německo na rozcestí

Nebylo přijetí migrantů do Německa v roce 2015 něco víc než jen výraz humanitární pomoci a solidarity?

V březnu 2000 vydalo OSN zprávu s názvem „Migrace pro udržení stavu obyvatelstva“. Zpráva říká, že například Německo by potřebovalo ročně asi 6000 přistěhovalců na milion obyvatel, aby bylo schopno udržet podíl obyvatelstva v práceschopném věku na celkové populaci. Zpráva zkoumá demografickou situaci v osmi zemích s nízkou porodností (Německo, Korea, Anglie, Francie, Itálie, Rusko, Japonsko a Spojené státy) a navrhuje pro každou zemi různé scénáře pro období 1995-2050.

Nejdůležitější závěr této studie:

Bez tohoto druhu migrace dojde nevyhnutelně k úbytku evropské populace v důsledku vymírání a stárnutí. Největší podíl migrantů by potřebovala Itálie (asi 6500 ročně na milion obyvatel), nejmenší Spojené státy (asi 1300 na milion obyvatel).

V roce 2001 šlo OSN ještě o krok dále a ve své zprávě o „Náhradě obyvatelstva“ (replacement migration) navrhlo ve scénáři č. 5, že Německo by mělo, pokud by chtělo zachovat svoji ekonomickou výkonnost, přijmout v období 2015-2035 ročně asi 2 miliony migrantů. Tehdejší odhad OSN předpokládal, že migranti a jejich potomci budou do roku 2050 představovat asi polovinu populace žijící v Německu. Tento trend potvrzují i údaje Spolkového statistického úřadu, podle něhož ze zhruba 740 000 nově narozených dětí v roce 2015 připadá asi 148 000 na zahraniční matky. Zahraniční matku by analogicky měl každý pátý novorozenec.

K této problematice se vyjádřil i evropský komisař pro migraci Dimitris Avramopoulos, jenž prohlásil, že pro zastavení stárnutí kontinentu bude v příštích dvaceti letech zapotřebí asi 70 milionů přistěhovalců.

Ve světle těchto faktů lze spekulovat o tom, jestli oněch 250 000 migantů, kteří byli v roce 2015 kancléřkou Merkelovou bez souhlasu Bundestagu nebo vlády protiprávně přijati do Německa, nemělo představovat jakousi první vlnu řízené akce na „náhradu obyvatelstva“. Otázkou zůstává, jestli není sociálně sebevražedné nechat usadit v zemi statisíce lidí, z nichž mnozí jsou otevřeně nebo skrytě nepřátelsky naladěni vůči evropské civilizaci, a tudíž nejsou ani ochotni se přizpůsobit zvyklostem hostitelské země. Z údajů policejní statistiky kriminálních činů přistěhovalců za rok 2016 vyplývá1), že kriminalita Alžířanů je 27 krát vyšší než u domácí populace, Syřanů asi 9 krát a Turků přibližně 2,4 krát. U osob neněmeckého původu došlo k nárůstu počtu podezřelých z trestného činu z 492 610 případů za rok 2014 na 616 230 v roce 2016, neboli navýšení o 25 procent.2) Tento nárůst trestných činů lze téměř stoprocentně přičíst přistěhovalecké vlně posledních dvou let. Heslo „My to zvládneme“ začíná mít povážlivé trhliny.

Schopnost obyvatelstva přizpůsobit se a tolerovat změny by se neměla přepínat za určité meze, jakkoliv se tyto meze v každé zemi liší. Zvláště pak s přistěhovalectvím by se nemělo příliš tlačit na pilu, protože jinak hrozí nebezpečí toho, že mezi etniky vznikne nepřátelství. Politici, kteří nejsou schopni chránit hranice, nezaslouží důvěru obyvatelstva, poznamenává k problematice imigrace ve svém článku Nepohodlné pravdy o migraci, profesor politické ekonomie na University of Warwick a člen Sněmovny lordů Robert Skidelsky.

Zdroj:

1. https://www.bmi.bund.de/SharedDocs/downloads/DE/publikationen/2017/pks-2016.pdf?__blob=publicationFile
2. https://www.epochtimes.de/politik/deutschland/asylsuchende-aus-maghreb-staaten-spielen-dominierende-rolle-in-deutschen-kriminalstatistiken-a2285349.html