Nádoba plná ideologie zlila miliardáře

Ekologičtí aktivisté mají svou „pravdu“, kterou prosazují často hlava nehlava. Novináři by ale z podstaty věci měli hledat onu skutečnou pravdu. Proč se to ne vždy děje?

Zaujal mě komentář Jiřího Nádoby v Respektu, v němž zhodnotil komunikační spor mezi hnědouhelnou elektrárnou Chvaletice (ztělesněnou jejím vedením) a právě ekologickými aktivisty. Ve zmíněném sporu jde o blackout. Elektrárna před nedávnem vydala tiskovou zprávu, že po nehodě rozvodné sítě jednomu zabránila. Aktivisté z Greenpeace, kteří elektrárnu nemají rádi, se dotázali správce rozvodné sítě, kterým je společnost ČEPS, jestli blackout opravdu hrozil. Podle ČEPS prý nehrozil, což aktivisté okamžitě využili a začali pranýřovat elektrárnu, že si vymýšlí. Potud je vše v klasickém schématu. Aktivisté nemají rádi uhlí, chvaletickou elektrárnu, ani jejího majitele, miliardáře Tykače. Takže se neustále snaží o všem zmíněném negativně informovat, nedávno elektrárnu dokonce blokovali.

Pokud se tématu rozhodne věnovat novinář, měl by k němu však přistupovat úplně jinak. Stejně jako u jiného sporu by měl proti sobě postavit argumenty obou stran, ověřovat všechna fakta, a ano, v případě, že píše publicistický útvar (komentář, glosu atd.), tak jít na trh i s kůží v podobě vlastního názoru na věc.

Jiří Nádoba to zdánlivě udělal. Ve svém textu popsal, o co šlo, a v závěru přidal své hodnocení. Problém však je, že od první věty z komentáře čiší ideologické zabarvení. Tedy něco, co bychom čekali od aktivistů, nikoli však od respektovaného novináře.

Takový moc dobře ví, že zvolená slova a věty mají své konotace. A když v souvislosti s uhlím/elektrárnou/Tykačem použije v relativně krátkém publicistickém útvaru slova jako silný žaludek, propaganda, falešně nadhodnocovat a obalamutit, je vyznění jasné. A nezakryje jej ani věta, že „má i chvaletická elektrárna svůj význam a nikdo jí nebere zásluhy za to, že v krizové chvíli byla po ruce. Její nasazení v kritickém okamžiku bylo asi skutečně to nejlepší, co šlo udělat.“

Kdyby totiž pan Nádoba elektrárně zásluhy skutečně nebral, nikdy by zmíněný komentář nenapsal. Nebo by jej napsal jinak. Například by vyjádření ČEPS nebral za absolutní pravdu, na jejímž základě je možné psát hodnotící soudy. Vždyť i on sám dokonce v textu správně poznamenal, že by ČEPS „měl ostudu, kdyby situaci potenciálního blackoutu dopustil,“ tudíž je logicky nutné počítat s tím, že se firma nebude hrnout k přiznání této ostudy. Nebo by s argumenty ČEPS či aktivistů konfrontoval elektrárnu a nechal zaznít i její názor.  

Především by ale hovořil svým vlastním jazykem a třeba férově přiznal, že i jemu je trojice uhlí/elektrárna/Tykač nesympatická. Měl by na to plné právo. On to ale neudělal. Místo toho mluvil jazykem ekologických aktivistů, pro něž je mimochodem propaganda a falešné nadhodnocování, relativizování či naopak zamlčování součástí komunikační taktiky. To však Jiří Nádoba, jak by se na respektovaného novináře slušelo, nezmínil.

Jestli to byl od něj záměr, nebo se stal spíše obětí dlouhodobé masáže aktivistů, to ví jen sám redaktor Nádoba. Každopádně však světlo světa spatřil text, který ekologičtí aktivisté nepochybně oslaví. Jeho autor by z toho však určitě neměl mít radost.