Na „solár“ se musí sázet tam, kde to jde

Německo je evropská špička v instalacích slunečních elektráren. Jak je to možné? V čele by přece měly být jižní státy, které mají pro výrobu fotovoltaické elektřiny podstatně lepší podmínky.

Španělsko, Řecko, Itálie, Francie jsou země, které by měly vést evropské snažení o ekologizaci energetiky v oboru solárních panelů. Kde jinde v Evropě svítí víc slunce, než v nich? Jenže tomu tak úplně není. Francouzi a Italové mají těchto elektráren poměrně hodně, Španělé a Řekové naopak. Důvody jsou různé, ale stejně jako v tuzemsku jejich původ leží v politice. Nic to však nemění na tom, že to ukazuje, jak je tažení EU za čistou energetiku nepromyšlené, chaotické, zkrátka aktivistické.

Jestliže Unie považuje co nejčistší energii za jednu ze svých priorit, mělo by se to někde prakticky projevit. A tím nemyslím větší počet „zelených“ summitů, nebo výtky či pokuty. Myslím praktickou motivaci a podporu. Nejspíš klidně i dotační. Vždyť co má větší společenský smysl: z dotací stavět cyklostezky mezi městy, nebo z dotací stavět solární elektrárny? Domovní fotovoltaické elektrárny!

Jen si vezměte, co by to udělalo s odběrem elektřiny domácností, kdyby solární články vyrostly na střechách řeckých, italských, španělských a francouzských domků? O kolik výraznější efekt by to mělo, než instalace „solárů“ na střechách českých domků, jakkoli i na nich to má smysl?

Samozřejmě, že masivní instalací fotovoltaiky na řeckých ostrovech – kde jí vážně moc není – se nevyřeší snaha o čistou elektřinu a nezavřou se všechny tamní uhelné elektrárny, na nichž tamní energetika stojí. Ale mělo by to podstatně větší smysl, než například prosazování větrných turbín v Česku, kde na jejich smysluplný provoz vítr fouká prostě málo. To samé samozřejmě platí i o fotovoltaice v dalších jižních zemích EU.

Jen by bylo dobré předem s energetiky probrat jak to udělat, aby to nepřivodilo okolním státům obdobné problémy, jako způsobuje sousedům Německo svou elektřinou z větrných turbín v Severním moři.