Už dlouho jsem si tak nepoplakal, jako nad článkem "Máme nástroj pro příští krizi" od Aleše Michla v MF DNES dne 31. května 2021.
Skvěle vzdělaní, pracovně zkušení a odborně zdatní státní ekonomové pod vedením centrálního bankéře Aleše Michla sestavili index Rushin. Ten má umožnit "rychlé" odhalování krizového trendu. K čemu je to dobré? Když budeme vědět, jaký je trend, můžeme rychle reagovat.
Reagovat na co? Na krizi. Reagovat jak? Když přijde krize, snížíme úroky, zlevníme peníze a podniky a domácnosti budou více utrácet a krizi zmírní. Stát také může více vydávat ze státního rozpočtu. Alenka Schillerová, královna státní sekery, tomu říká "proinvestovat se z krize". Trochu jí omlouvá, že jenom papouškuje nějaké ďábelské poradce v pozadí a vpodstatě neví, o čem mluví,
Když totiž má přijít krize a tedy některé podniky musejí změnit výrobu a propustit, znamená to, že po čase vzniknou nebo porostou zase jiné a ty uvolněné kapacity využijí. Když budeme uměle držet nepotřebné činnosti, zbrzdíme pokrok a umírající stejně nezachráníme. Je to, jako bychom trvali an tom, že dominantním způsobem dopravy má být za každou cenu i za cenu dotací jen železniční doprava.
Podívejme se ještě, co vlastně chtějí Micholovci a jim podobní měřit. Třeba:
- spotřebu elektřiny,
- tržby ve službách,
- index pražské burzy.
Připomínám, že opíráním se o absolutní čísla ve fyzikálních jednotkách si budeme počínat stejně jako Stalin, když měřil úspěch komunismu objemem vyrobeného železa nebo cementu. Ano, Michl zmiňuje, že ta myšlenka započala měřením v Číně. Tam to ale bylo potřeba proto, že oficiální makrodata z Číny jsou často vylhaná, a tak se lze opřít jen o tvrdá data, která nelze tak snadno zfalšovat - třeba o spotřebu elektřiny. Když začínáte z feudalismu budovat ekonomiku, má počet kolejnic jistý význam, v dnešní ekonomice ale už ne.
Index Pražské burzy se pohybuje na víceméěn stejné úrovni již 20 let a neukazuje vůbec nic kromě přitékání a odtekání velkých zahraničních investorů.
Celý problém spočívá v tom, že centrální admnistrativa nedokáže změřit, kam půjdou inovace a jak se projeví na cenách, jak se bude vyvíjet produktivita jednotlivých oborů a co to znamená pro přelevání pracovních sil. Musím prostě ponechat velkou část ekonomických aktivit na jednotlivcích, domácnostech a firmách.
Mým úkolem jako státu je vytvářet jim všem pro to předvídatelné průhledné a stabilní prostředí. Například:
- stabilní měnovou jednotkou (ta tolik vzývaná mírná inflace není důležitá pro růst, ale pro to, aby státu tolik nerostly jeho reálné dluhy)
- stabilní kladnou přirozenou úrokovou mírou
- slibem, že nikoho, kdo se o sebe nepostará nenechám zemřít na ulici
- ale také o stabilní bankovní soustavu, protože vlastnická struktura bankovnictví je tak odtržená od jejich řízení, že vpodstatě nikoho z managementu bank nezajímá dlouhodobá budoucnost soukromé banky, ale jen jeho plat a bonusy.
- stát má mnohem závažnější problémy, které vůbec neřeší: Třeba jaký by měl být poměr starobních důchodů, sociálních příjmů rodin s dětmi vůči mzdám. Sociální příjmy a důchody stát přímo ovládá.
Stát by měl regulací mezd ve veřejné sféře nastolit zdravý poměr příjmů v soukromé a veřejné sféře. Veřejná sféra je jak vzhledem ke svému výkonu, tak vzhledem k příjmům v soukromé sféře přeplacená!
Stát by měl řešit postavení slabých dodavatelů (třeba zemědělců) na oligopolním trhu.
Stát by měl řešit neomezenou poptávku po zdravotních službách při omezené nabídce.
Našlo by se ještě mnoho kroků, které by centrální orgány měly dělat. Rozhodně by ale neměl uměle vyvolávat růst.
