Cena je informace. Kdo si s ní zahrává a mrzačí ji, musí nést následky. Úroková míra je cena peněz. Pokud je úrok nižší než inflace, jsou peníze zadarmo. V čem nám Aleš Michl lže? Komu tím slouží? Opravdu máme tolik potřebných?
Aleš Michl, člen bankovní rady ČNB kritizuje, že byla "jeho" bankou "aktivisticky" prudce zvýšena úroková sazba. Argumentuje tím, že ekonomika je pod potenciálem a že měnová politika ani nesníží ceny surovin, ani nezvýší nabídku čipů, ba ani nezvýší počet řidičů kamionů.
Nuže, aktivistické není nynější zvyšování úrokových sazeb. Aktivistické bylo jejich předchozí snižování na nesmyslně nízkou, ba zápornou úroveň.
Úroková míra z vkladů má být vyšší než nula a z termínovaných vkladů více než inflace. Úroková míra z úvěrů musí být vyšší než úroková míra z vkladů natolik, aby pohodlně pokryla provozní náklady bank včetmě vytváření rezerv pro hospodářské výkyvy. Vyšší úroková míra z úvěrů vyselektuje takové podniky, které jsou životaschopné, to jest vynášejí více než úroky z úvěrů a pokryjí jak tyto úroky z úvěrů, tak ziskovou marži a umožní nejen zisk podnikatele, ale i mzdu vyšší než ve veřejné sféře. Pokud podnik takový zisk negeneruje, nemůže přežít.
Nevynášejí-li úspory, lidé nebudou ochotni spořit a v ekonomice bude chybět kapitál. Ten lze nahradit tiskem peněz jen krátkodobě.
Banky mají i nabízejí peněz dostatek. Zvýšená úroková míra produkci chipů, ani akvizici řidičů kamionů nijak neohrozí. Zdravé speditérské firmě banka velmi ráda půjčí. Příliš levné peníze se ale projevovaly v bublině na trzích, kde nelze nabídku zboží rychle zvýšit, ani je "dovézt" - bydlení a nemovitosti obecně. A to už je trh, kde se zdražením peněz poptávka přiškrtí. Ta poptávka, která vznikla mimojiné nízkými úroky a prudkým růstem mezd a ničím nepodložených platů ve veřejné sféře.
Růst mezd souvisí s dalším vnitřním inflačním zdrojem: Michl úplně pomíjí příliš nízkou nezaměstnanost. Jsme v absurdní situaci, kdy počet volných míst převyšuje reálnou nabídku pracovních sil na trhu práce. Tady nepomůže žádná záporná úroková míra. Přitom je to, zdá se, největší bariéra růstu. Firmy odmítají zakázky, protože je nemá kdo vyrobit. Proč lidé nechtějí pracovat, nemusejí. na dávkách se tolik nenadřou a jsou z nich ti opěvovaní "potřební" do potravinových bank nebo na různé charitativní benefity.
Michl navrhuje, aby se zájemci o hypotéky podíleli na koupi 20% vlastních prostředků. Ale není to věc/riziko - banky? Neposoudí každá banka nejlépe sama, kolik chce u kterého kienta vlastního vkladu? U někoho, koho dobře zná, nepotřebuje tak vysoký podíl. U rizikového bude požadovat sama více. Na co další regulativ?
Nakonec Michl navrhuje, aby část zisku ČNb putovala do státního rozpočtu se slovy "ať se země méně zadlužuje"? Opravdu můžeme věřit tomu, když státní rozpočet dostane několik set miliard, že budeme ochotni se méně zadlužovat? Všechno, co z nás stát vyždíme, obratem bez romysl vyhází je proto, aby získal nějaké voliče nebo uspokojil nějaké lobisty. Výdajová strana státního rozpočtu nemá žádné limity. Vydávat se může neomezeně, dokud veřejný dluh ennarazí na strop ufinancovatelnosti úroků z veřejného dluhu. A to bude asi jádro pudla. Rostoucí úroková míra nejvíce škodí největšímu dlužníkovi a tím je právě stát, v tomto případě vláda.
A neříkejte mi, že máme pomáhat potřebným za každou cenu. Každý potřebný dostane u nás takovou pomoc v sociální síti, že nemusí ani mrznout, ani hladovět, ani spát pod mostem.
Nakonec chci říct, že bychom neměli přeceňovat vliv makroekonomických pák na fungování ekonomiky a to ani ten, že vyšší úrok může znamenat dražší korunu a tedy ztěžuje vývoz. Živnostník i podnikatel potřebují především stabilní prostředí, důvěryhodnou měnu, vymahatelnost smluv a administrativní jednoduchost včetně trhu práce. To, že si vydělají jeden měsíc o 20% méně a další o 30%, je realita. Rozhodující je, aby jejich výrobek nebo služba byly prodejné. Nějaké inflační operace jim jenom znejisťují prostředí.
