Proč je tak důležitá podpora "malých a středních podniků" a proč tomu většina Čechů (tedy obyvatel České republiky) nerozumí.
V rozhodnutí soudce o Babišově vině v údajném dotačním podvodu mě zaujala zmínka a malých a středních podnicích. že je třeba, abychom j definovali více parametry. Sám Babiš kdysi mluvil o malých a středních podnicích a potřebě jejich podpory jako o klišé:
"Musíme podporvat náš silný průmysl, aby byl konkurenceschopný ..." Myslel tím samozřejmě i firmy ze svého holdingu. Ovšem když se mu hodila podpora pro Čapí Hnízdo, klišé neklišé, o podpru si řekl. Nebyl sám. Desítky let plyne z Evropské unie podpora pro malé podniky a po desítky let se mění v podporu firem, které nejsou malé. Dotační lobby nastaví takové programové podmínky, že prospěch z těchto peněz mají jen velké banky a velké podniky.
Proč vlastně mluvíme o takové legrační kategorii, jako jsou "malé a střední podniky"? V naší zemi má ještě 33 let po "Sametové revoluci" příchuť zlodějny. Ani ne tak to velké, jakoje Volskwagen v Mladé Boleslavi nebo Verizon v Ostravě. Velké podniky tady byly vždycky. I za socialismu. Podezřelí jsou ti malí, noví. Dříve to byli pekaři, řezníci, instalatéři. Dnes to jsou to i různí ajťáci, krytpoměnaři, designeéři nebo i prodejci diskuzí na youtube. Každopádně, už před rokem 1989 byli zelináři šmelináři a v našem vědomí i v dalších generacích to pořád ještě zůstalo. Mají nekřesťanské peníze, dělají si co chtějí a my musíme dřít osm hodin denně za směšnou mzdu. Tolik český folklór.
Ve skutečnosti vznikl koncept "malých a středních podniků" v západní Evropě, zejména v Německu, v době "Hospodářského zázraku". Vychází z předpokladu, že podniky přicházejí a odcházejí. Průměrná životnost podniku je 15 let. Jistě, máme to Siemens více než 150 let, General Mills nebo Schwäbische Hütenwerke, staré 600 let. Ale naprostá většina podniků, které dnes se zdají být věčné, tady za 50 let nebude.. Z podniků, které dominovaly v roce 1923, také už skoro žádný neexistuje. Aby se nahradily podniky zanikající, musí neustále vznikat podniky nové. Ty ale nevznikají tak převážně tak, že pozveme zahraničního investora a ten nám postaví krásnou halu za městem. Většinou vznikajítak, že nejprve začne někdo v malém. Několik málo procent šťastlivců z těchto malých přežije a ještě menší část jich vyroste, a jen několik z nich dosáhne globálního nebo alespoň celostátního významu,
Protože podnikat je riskantní a předpokládá to určité manažerské schopnosti a vytrvalost, většina lidí nikdy podnikat nezačne. Abych jich začalo alespoň potřenýbch pár, podporuje je ve vlastním zájmu stát. Dotacemi. Například každý začínající má dostat třeba 100.000,- a daňové prázdniny třeba pět let. Jak to dopadlo u nás? Peníze na dotace úvěrů pohltily banky nebo podporu podnikatelům spravovaly Úřady práce. Nebo popradenstvím. To zase Hospodářská komora nebo nějaké ministerské programy.. Zkrátka paskvil. To, že jsme se nepříbližíli Německu, plyne i z toho, že podnikatelské prostředí u nás je stále zakrnělé.
Růst HDP o 2 % nebo pokles o 3% nejsou zdaleka tak důležité, jako podpora podnikatelského podhoubí. Z pohledu živnostníka je směšné, že se strachujeme o budoucnost, protože on by se o ni msuel strachvoat každý den několikrát. Nemá nic jistého. A jeho příjem meziročně klidně spadne i o polovinu. Jeden rok postaví čtyři domy a druhý rok musí skoro všechny propustit a kope s vlastními kopáči výkopy. Co je proti tomu za problém, že ve veřejném sektoru je plat stále stejný, jen z něho ukousla inflace? Podstatné je, aby podnikavost plodila neustále nové a nové podnikatele a živnostníky, ne jestli je úroková míra 6 nebo 8%, nebo nezaměstnanost 3,5 nebo 4,2%..
