Kolektivistické myšlení indoktrinují našim dětem už vychovatelky v mateřských školách a vše pokračuje na každém dalším stupni vzdělání. Jak se potom máme dopracovat úspěchu v práci, když nám předhazují, že úspěch je zločin?
Když jsem vychovával děti své manželky, mlčel jsem. Když mi hodili na krk vnoučata, podvolil jsem se. Teď ale vozím na svém invalidním vozíku první pravnouče. Pustil jsem mu na tabletu „Pyšnou princeznu“ a rozhodl jsem se promluvit. Tato pohádka je příčinou našeho národního neúspěchu. Populismus, který z ní čiší, jako by vypadl přes kopírák některým nejmenovaným špičkám naší aktuální politické elity.
Ale popořádku. Na „Pyšné princezně“ je zrádné, jak nenápadně nám vsugeruje zcela mylnou představu o fungování společnosti. Na počátku projíždí král Miroslav se svou družinou tržištěm. Nevládne, jen se ukazuje a kyne. A s ním celý jeho aparát. Kdo v tomto okamžiku vykonává státní správu? To mají všichni neplacené volno?
Trhovci vychvalují své zboží a král jim odpovídá:
„Každá práce je nám platná, když ji děláš poctivě.“
To přece vůbec není pravda! Já můžu stokrát poctivě pěstovat ovce, stříhat je a spřádat vlnu, když ji konkurence doveze desetkrát levněji z Austrálie, je mi moje poctivost k ničemu. Ekonomický systém „Miroslavovy země“ (všimněte si, ta země ani nemá jméno, patří prostě Miroslavovi. Po jeho smrti ponese jméno jeho syna? I Severní Korea má nějaký státní název!) pochopíme, když králova družina přijede do lesa. Dřevaři totiž zpívají:
„Pro pár stromů státní les snad se nerozhněvá,
na stavení, na topení potřeba je hodně dřeva.“
Takže v Miroslavově zemi se za bílého dne krade dřevo ze státního lesa a on ani nemrkne.
Narcistní rysy krále Miroslava vyniknou i v dalších scénách. Místo aby vykonával řádně svou práci, hraje si na zahradě se stromky. Najme si tři malíře, aby namalovali jeho portrét, ale když se mu většina z nich nelíbí, nechá je spálit, místo aby je poslal do nějakých škol nebo sirotčinců. Takhle plýtvá se státními penězi! Jako poselstvo k princezně Krasomile posílá zase celý svůj dvůr, takže je k vládnutí evidentně nepotřebuje. Je to jen splývající masa podržtašků. Z celého týmu má nějaké označení jen ministr Jakub, ale ani ten se k ničemu nesmí vyjadřovat. Plní jen královy rozkazy.
Po plytké odrhovačce ponocného se král Miroslav nějakým hnutím mysli rozhodne vydat sám za Krasomilou. Nikoho se na nic neptá, nevydává žádné pokyny, jen na cár papíru napíše jednu větu a zmizí. Takhle se chová král? Princ snad může odjet na zkušenou, ale král má především vládnout. Kvůli vidině nějaké pyšné ženštiny je pracovní absence neomluvitelná!!!
V Půlnočním království odevzdá krejčíkovi svůj královský šat (bez jakéhokoli písemného potvrzení, ačkoli jde evidentně o státní majetek pořízený, jak jinak, z daní obyvatel Země krále Miroslava – dále jen ZKM) a před jeho chatrčí potká výběrčí daní. Těm odevzdá na vyzvání celou svou hotovost na vyrovnání krejčíkových daní. Nejen že vydává zálohu na cestovní náklady, kterou musí později vyúčtovat, ale zcela evidentně platí moc. Později v administrativní budově Půlnočního království (PK) vidíme, kolik v měšci bylo. Jako numismatik to odhaduji na ekvivalent asi 15 tolarů. To je zcela zřejmě příliš. V krejčíkově provozovně nevidíme žádné zásoby materiálu, ani rozpracované výrobky. Jeho obrat musí být hluboko pod hranicí pro DPH. Miroslav asi vychází ze sazby daně z příjmu ve své zemi a ta musí být pěkně mastná.
Zastavím se ještě u zákazu zpěvu. Už Baťa říkal:
„Při práci mysli na práci!“
Na rozdíl od pokryteckého populismu v ZKM je ekonomika PK zaměřená na výkon a při něm zpěv zdržuje.
Zatímco v ZKM mezi úředníky žádná hierarchie nepanuje a všichni jsou zcela závislí na Miroslavovi, jako se všichni úředníci a funkcionáři třásli před Stalinem, v Půlnočním království vidíme jasnou správní strukturu. Existují tam obětaví výběrčí daní. Za nezodpovědnými plátci musí jezdit až do lesa. Už vidím, jak nás naši finančáci u nás doma prosí, abychom zaplatili. V dětech tak vzniká dojem nejen, že daně jsou špatné, ale také že se o ně nemusejí starat. To jednou šeredně narazí na Zákon o správě daní a poplatků!!!
V PK pracuje kromě výběrčích daní i několik králových rádců. Ti mají na rozdíl od Miroslavových nohsledů přece jen určité slovo a jasné kompetence. Jeden je kancléřem, druhý ceremoniářem a třetí strážcem pokladu. To že si rozdělují peníze z vybraných daní, není nic špatného, protože státní správa něco stojí. Z čeho mají rádcové žít? Mají na tom být tak jako parta krále Miroslava, která dostává tu a tam nějaké drobné z jeho milosti a musí držet hubu a krok?
Děj pokračuje tak, že se král Miroslav nezodpovědně motá jako zahradník na Půlnočním zámku a vůbec se nezajímá o ekonomický vývoj doma, princeznu nakonec zlomí a prchá s ní Půlnočním královstvím. Vidíme, že PK na tom vůbec není zle. Fungují živnosti jako uhlíř a mlynář a dřevo se sváží smyky do vodních nádrží, protože je nikdo nemusí ze státního lesa pokoutně krást.
Půlnoční král vyhlásí pátrání po princezně a my jen s údivem sledujeme, jak perfektně funguje v PK krizový management. Jednotlivé skupiny vyrážejí a vracejí se s hlášením a rádci plní svou úlohu. V očekávání generační výměny ale vycítí svou šanci Vítek. Kdo to je? Pouhý praporečník v Půlnoční družině. Už na počátku pomlouval svého zaměstnavatele a teď se ho chystá kvůli kariéře zradit úplně. Ve zmatcích se chápe velení nejprve jenom jedné z pátracích družin. Když však stará chůva diktuje králi návrhy zákonů (co tomu může ta bába rozumět. Jasně, že ji zajímá jenom snížení daní, ovšem z čeho chce mít starobní důchod, to už nedomyslí. Navíc je každému trochu myslícímu poddanému, který viděl, jak Miroslav platí daně za krejčíka, zcela jasné, že král Miroslav daně zvýší, všichni se ale bojí říct pravdu), pochopí praporečník Vítek, že teď už je možné všechno. Navíc si dobře pamatuje, jak sešlý byl Miroslavův ministr Jakub. Kdopak ho asi nahradí? Vítek se chápe slova, stává se mluvčím nového zákonodárství a symbolicky pokleká před králem Miroslavem a Krasomilou.
Nakonec král Miroslav podhodí na svatbě svému obyvatelstvu milostivě velký koláč, jako vláda podhodí důchodcům 600,- Kč a oni jsou za ten dar, který zaplatily jejich vlastní děti v daních, neskonale vděční. No potěš Pánbůh!
