Ministr dnes ráno v rádiu hořekoval, že místo 5 miliard dostal na platy zdravotníků jen 1,8 miliardy. Ale jediným zdrojem peněz pro zdravotnictví jsou peníze pacientů.
Lékaři nechtějí na Ostravsko, zdravotní sestry utíkají do Rakouska a do Německa, nemocnice redukují oddělení, být přijat do evidence u zubaře je větší výhra než milion ve sportce. Přitom každý obyčejný člověk peníze lékařům přeje (tedy praktickým lékařům ne, ti "jenom sedí u počítače a vyplňují formuláře". Ale těm chirurgům v nemocnici, kteří "zachraňují životy").
Ale kde je vzít? Co se dovíme od občanů na toto téma: "Kdyby republiku nerozkradli, měli bychom peněz dost, " nebo, " kdyby nebylo tolik papalášů, měli bychom na zdravotnictví."
"Rozkradení za Klause" rozebírat nebudu. Smutnou pravdou je, že stát zpravidla (s výjimkou Budvaru) není schopen efektivně využívat svůj majetek. Majetek, který teď vrací církvi, spravoval šedesát let a jak to dopadlo?
A papaláši? Kdybychom zrušili všechny úřady od obecních až po ministerstva, vládu a parlament, nezískali bychom ročně ani 10% peněz potřebných na zdravotnictví. Stát není schopný platit pořádně ani za ty pojištěnce, kteří mu patří: Za důchodce.
Pro zdravotnictví máme vpodstatě tři zdroje peněz:
1) zdravotní pojištění, to si platíme každý z příjmu,
2) státní rozpočet, ten si platíme v daních a
3) mimořádné položky (projekty EU, dary, sbírky apod.).
U všech zdrojů najdeme na konci sebe jako pacienta ( současného nebo budoucího). Pro většinu z nás je pojištění "ztrátové", protože jsme solidární společnost a přispíváme těm, kdo prostě nemají deset milionů na svou léčbu, i když pracovali a platili pojištění po celý život.
Jedinou cestou, jak dostat víc peněz pro lékaře tedy je, že více zaplatíme. Od lékařů je pokrytectvím, že toto neříkají při všech svých požadavcích na zvýšení platu.
Protože zdravotní pojištění i daňová zátěž už jsou i tak vysoké, nezbude, než abychom platili více lékařům přímo. Za jejich službu v ordinaci oproti účtence jako u každé jiné služby pro zákazníka. Socialista namítne, že zdravotnictví není trh, že pacienti jsou v nevýhodném postavení, protože nedokážou posoudit, co jim vlastně lékař prodává. To sice je pravda, ale velkou část úkonů si může alespoň v základní podobě na wikipedii a v úhradové vyhlášce nastudovat každý, kdo umí číst.
Nejde o to, aby pacient hradil podstatnou část služby lékaře, ale aby pocítil, že ta služba má svou cenu. Pokud ji dostává zcela zadarmo, je jeho poptávka po vyšetřeních a lécích neomezená. Pokud mi někdo nabídne na náměstí banány zadarmo, vezmu si pět kilo. Nebude mi vadit, že jich tři kila vyhodím. Nic mě nestály. Když ale zaplatím pět korun za kilo, rozmyslím si už, kolik si jich vezmu.
Samotní lékaři z finanční spoluúčasti pacientů příliš nadšení nejsou:
Zaprvé to je administrativa, jakou ale musí procházet každý živnostník. Ani živnostník se nevyučil pekařem proto, aby evidoval tržby a studoval vyhlášku hygieny, jako lékař nestudoval proto, aby vypisoval účtenky na 30,- Kč.
Zadruhé by se pacienti skutečně mohli začít ptát, co jim to vlastně ordinuje. Extrémně chytrý laik by dokonce mohl být chytřejší než mimořádně lajdácký lékář sám.
A zatřetí by se ukázalo, že růst ceny způsobil pokles poptávky, jinými slovy, že skutečně takový rozsah zdravotní péče potřebný (navíc by se projevil vyšší zájem o prevenci a zdravý životní styl, protože by se to "vyplatilo").
