Neustále číst jen o covidu už mě prostě nebaví. Nabízím jiné téma: Němci prý jsou důslední?! Ó, kéž by byli, viz následující historka!
Berlin, 1. února 1933, výčep Dělnického domu „Karl-Liebknecht“
„Ernste, tady píšou, že prezident jmenoval kancléřem menšinové vlády toho Hitlera,“ poznamenal nezaměstnaný svářeč Helmut.
„To zas budou nácci vožralí, Helmute!“
…
Na říšském kancléřství v decernátu 021 se ministeriální ředitel Freundlieb tvářil ustaraně:
„Pane Hitlere, abych vám mohl vystavit jmenovací dekret, potřebuji vaše maturitní vysvědčení.“
„Ty prokletej židovskej spratku, víš, kdo já jsem? Zachránce Německa!“
„To je jistě možné, ale podle říšského zákona z roku 1873 o požadavcích na představitele státu musí se každý člen vlády prokázat maturitou.“
„Co sem taháš nějakej starej císařskej zákon! Máme přece republiku!“
„Pokud zákon nebyl zrušen, stále platí, viz Výnos ústavodárného shromáždění ve Výmaru z 3. března 1919 …“
Poslední slova jmenovaný říšský kancléř už neslyšel. Vztekle se obrátil a odcházel z kancléřství. Ještě téhož večera pověřil svého přítele Ernsta Röhma:
„Ten chlap, Freundlieb, nám překáží,“ a naznačil na svém krku řez nožem.
Ráno našla městská policie ministeriálního radu Freundlieba. Nebyl ale podříznutý, nýbrž spáchal sebevraždu utopením ve Šprévském kanálu.
Pohvizduje si zakázanou pochodovou píseň, přicházel Hitler v povznesené náladě dalšího dne do decernátu 021. Místo Freundlieba tam seděl jeho zástupce Clemens von Delbrück:
„Pěkně vás vítám, pan jmenovaný kancléři, jistě mi nesete to vysvědčení!“
„Jak víte, že jsem ho měl přinést?“
„Pane Hitlere, jsme přece pruský úřad. Nebohý kolega Freundlieb si poznamenal všechny včerejší úkoly právě pro případ, že by je už nemohl sám zkontrolovat. My si všechno sichrujeme.“
„Ne bohužel ještě nemám to vysvědčení. Gymnázium je až v Mühlheimu an der Inn.“
„Přeji vám, ať se vám ho podaří brzy sehnat. Stát potřebuje řešit řadu naléhavých problémů.“
Celou cestu z kancléřství si Hitler lámal hlavu, jak to vyřešit. Až potkal Goebbelse a ten navrhl:
„Koukej, Adolfe, Mühlheim je kousek za hranicí. S tím si esamanni poradí.“
Uběhl víkend a Hitler vítězoslavně kráčel chodbou kancléřství. V kanceláři už neseděl Clemens von Delbrück. Spadl v Duisburgu do vysoké pece. Zastupoval ho svačinář decernátu 021 Dr. Pung-Jakobsen.
„Gymnáziu v Mühlheimu shořelo do základů. Maturitní vysvědčení nelze najít.“
„Vím o tom, pane Hitlere, pro takový případ tu máme opisy seznamů žáků.“
„Jak můžete mít opisy seznamů, když jsem tehdy byl rakouský občan, to žertujete!“
„Ó nikoliv. Jakmile nějaký občan cizí země bydlí u nás déle než pět let, pro jistotu si necháme zasílat podklady o něm z jeho země. Většinou tam nemají takový pořádek a dokumenty se jim ztrácejí. Ve které roce jste maturoval?“
„Nepamatuji se.“
„Vy se nepamatujete, kdy jste maturoval?“
„Do zítřka si vzpomenu,“ zaskřípal Hitler svými umělými zuby a odešel. Toho večera celý decernát 021 říšského kancléřství vyhořel a všichni jeho pracovníci zmizeli. Byli nalezeni až za deset let uškrcení a přivázaní k velrybářskému člunu východně od Grónska.
Když Hitler přišel do kancléřství pro dekret, nalezl ve vyhořelých místnostech decernátu 021 pracovníky referátu 113:
„Dobrý den, pane jmenovaný kancléři,“ zavolal na něho od zuhelnatělého stolu Dr. Valentin Breit-Kohlehaage, „právě jsme seřadili všechny úkoly bývalého decernátu 021. Řada na váš jmenovací dekret má důležitost II b, takže bude stačit, když s maturitním vysvědčením přijdete 4. března.“
Hitler na něho vytřeštil levé hnědé i pravé zelené oko.
Breit-Kohlenhaage spráskl omluvně ruce:
„Promiňte, teď si vzpomínám, že mi Pung-Jakobsen při včerejší revizi úkolů říkal, že vysvědčení nemůžete mít, protože to gymnázium vyhořelo. Naše duplikáty jsou také pryč. Musíme počkat, až nám dovezou záložní kopie z pevnosti Königstein.“
Hitler si dřepl k vyhořelému oknu a rozplakal se.
3. března 1933
„Ernste, tak tomu Hitlerovi nestihli vystavit jmenovací dekret,“ zahlaholil od piva v Dělnickém domě Helmut a zamával žebračenkovým lístkem na výčepního. Chtěl další pivo.
„No, nekecej,“ zakroutil přiopile hlavou Helmut. Nebylo mu skoro rozumět. Ne že by měl Ernst problémy s Helmutovým berlínským dialektem, ale přece jen po deseti sklenicích Schultheisse …
„No né, vážně, tady to píšou v NAZ[1],“ ukazoval mu Helmut zamaštěnou stránku s rubrikou „Z domova.“
„A co teda bude teď?“ pokoušel se Ernst udržet hlavu nad stolem.
„To píšou taky. Budou nový volby a vyhrajou je komunisti.“
„Tak jsme se dočkali! Konečně se budeme mít dobře!“
[1] Neue Arbeiterzeitung – Nové dělnické noviny
