O privatizaci kultury v Evropě a u nás aneb Kam Tě vedou, Národní divadlo? 4
Je Královská opera v Londýně soukromou společností? Ano i ne. Vznikla jako společenství více či méně movitých soukromých subjektů, které přes dvacet let sbíralo prostředky ze soukromých zdrojů, aby zachránilo torzo bývalé Královské opery a přivedlo slavný operní dům zpět k bývalé slávě (když se na to nezmohl stát). Podpora státu sahala od mediální podpory k přízni dotčených státních institucí až po legislativní úpravy, nezahrnovala však podporu finanční. Stát vyšel vstříc tím, že umožnil společnosti koupit za peníze pocházející ze soukromé sbírky pozemky a domy, které se nacházely kolem torza někdejší Královské opery. Po jejich scelení a vykoupení - teprve když společnost beze vší pochybnosti prokázala, že je s to dovést proklamovaný záměr do úspěšného konce - stát společnosti prodal za symbolickou cenu i samotné historické torzo. Záměr vzřísit Královskou operu v někdejší skvělosti pak společnost dokončila výstavbou moderního zázemí, které vybudovala kolem torza Královské opery za své vlastní prostředky. Nově postavené budovy opery i s historickým torzem jsou majetkem společnosti, stát na jejich údržbu nepřispívá. Královská opera je společností veřejně prospěšnou: soukromým osobám, jež do ní vložily svůj mnohdy nemalý majetek, negeneruje zisk. Jen prestiž a zadostiučinění. Stát dnes podporuje Královskou operu pouhými 28% jejích provozních nákladů. (Pro srovnání: u nás se stát podílí na provozu Národního divadla nejméně ze 65%, investice nepočítaje...)
Z anglosaského příkladu privatizace v kultuře si lze brát poučení od Balkánu po Střední Evropu: Stát NESMÍ dopustit, aby si soukromé subjekty mastily kapsy čerpáním zdrojů státního rozpočtu pro vlastní podnikání (v kultuře nebo kdekoli) ani aby si soukromé subjekty mastily kapsy díky vlastnímu podnikání v objektech (kulturních nebo jakýchkoli) zrekonstruovaných a zvelebených ze zdrojů státního rozpočtu. Opak by se považoval za korupční jednání.
Právě opačný trend se však prosadil v usilování naší vlády, která se "protikorupční" chtěla nazývat.
Pro stabilitu státu a solidaritu jeho složek destruující je Drábkův druhý pilíř důchodové reformy, jestliže vyvede ze státního rozpočtu podporu jen pro část obyvatel. Přihlásit se dobrovolně k druhému pilíři bude podle Kalouska výhodné pro tu velkou část obyvatel, jejíž příjmy jsou stejné nebo větší než průměrné. Jak velká část obyvatel to má být je však irelevantní - opatření by v civilizované zemi bylo považováno za korupční a protistátní, pokud podporu ze státního rozpočtu, do nějž přispívají přiměřeně všichni příslušníci státu, přiměřeně všem příslušníkům státu také neposkytuje. Druhý pilíř přináší privatizaci části důchodového fondu státu ve prospěch soukromých penzijních fondů, nikoli hlubokou reformu důchodů žádoucí pro stát.
Pokud tato vláda neodolá pustit do parlamentu Besserovy církevní restituce tak, jak je Kalouskův soudruh oparagrafoval, tu teprv uvidíme něco, co jsme ještě neviděli.
Snaha o privatizaci - o podporu vybrané podnikatelské elity z prostředků státního rozpočtu - však čouhá jako sláma z bot i u méně nápadné Besserovy takzvané transformace Národního divadla.
Kvůli podpoře vybrané podnikatelské elity už musela skončit samostatná Státní opera Praha. Kapitola kultury už investovala do velikánského technologického tunelu vybaveného pro dopravu kontejnerů s kulisami od Vltavy do podzemí Národního; teď už "jen" vybudovat Národnímu nové výrobní, servisní a zkouškové supercentrum, odkud budou kulisy putovat do ND lodní dopravou, aby mohl Kalousek prodat historické objekty Anny, Flóry a Apolináře s pozemky ze správy ND vybraným podnikatelským elitám. Na ministerstvo kultury byly uvedeny osoby odměňované ze státního rozpočtu za to, že zařídí vstup Pražské komorní filharmonie do Stavovského divadla - na úkor stávajících umělců - a perspektivně že vyvedou Stavovské divadlo ze svazku s Národním ve prospěch "mezinárodní mozartovské nadace". Vše v tajnosti a bez toho, aby zainteresované podnikatelské elity prokázaly, že jejich vklad do české kultury bude větší než by si mohl dovolit český stát sám... Nejde ani tak o barák, jako o privatizaci části evropských fondů, které bude možno na jeho image čerpat.
Máme tu privatizaci operního domu a historického klenotu na dva způsoby: V Londýně na soukromé náklady ve prospěch vznešeného veřejného kulturního cíle, v Praze tunel do veřejných prostředků ve prospěch podnikatelských elit, jejichž totožnost je utajována stejně jako záměr sám.
Konání loňského zástupce strany TOP09 s podporou Starostů v kultuře, lze-li je vůbec nazvat "kulturní politikou", bylo zavrženíhodné. Být to jinde, ani trestu by neuniklo. Přejme si do Nového roku, aby letošní ministryně kultury nezapomněla obratem, odkud vzešla, a aby pro změnu zastupovala zájmy veřejnosti a ne podnikatelských elit, které se s jejím předchůdcem domluvily v zákulisí.
Smyslem privatizace v kultuře civilizované země totiž je, aby soukromé subjekty zajistily financování mimořádných kulturních cílů, které možnosti státního rozpočtu přesahují, převážně ze soukromých zdrojů (s menšinovou podporou státního rozpočtu). Pro provozování operní scény na úrovni srovnatelné s evropskou špičkou nebo pro provozování světové mozartovské stagiony v pražském Mozartově divadle to platí zejména.
Viz též
Kam Tě vedou, Národní divadlo? 1Kam Tě vedou, Národní divadlo? 2Kam Tě vedou, Národní divadlo? 3
