Národní divadlo jako garáž

Národní divadlo - pozlacený zájezdní dům kultury. Bez vlastních souborů. Rámec, v němž si se Stavovským divadlem, mozart nemozart, dělá činohra ND co chce. Polovina opery ND ať jde na dlažbu. Toť pouze část obsahu Návrhu transformace Národního divadla z pera týmu expertů, jejž podstrčili ke schválení naší paní starostenské ministryni kultury. To kvůli němu zhruba dvě třetiny umělců Národního divadla stojí už měsíce ve stávkové pohotovosti.

Dosavadní ředitel Divadla J. K. Tyla v Plzni Jan Burian nevysoutěžil nejlepší koncepci Národního divadla. Ministryni kultury jej představili jako jediného kandidáta, který pro své jmenování nemusel předložit vůbec žádnou koncepci. Sám dokument, který ředitelovu koncepci nahrazuje, Návrh transformace ND, nebyl podroben oponentnímu řízení.

Obsah Návrhu transformace však není geniálním výplodem současného činoherního výkvětu Hančil – Burian – Šesták. Nevznikl v posledním roce za přitakávání truchlivého muže opery Riedelbaucha (Nekolný mužem opery nikdy nebyl, jen o ní píše) ani není celý opsaný od Hermana.

Částí činohereckých kruhů prosazovaná koncepce „Národní divadlo jako garáž“ je zatuchlá dobrých 24 let. Formulovali ji v době, kdy Tylovo divadlo bylo zavřeno pro rekonstrukci. Uhde jako porevoluční ministr kultury ji prosazoval opakovaně. „Národní divadlo, to bude jako taková prázdná garáž. Když se třeba v Šumperku povede výborná inscenace, pozveme je do Národního a ten soubor tam zajede jako do garáže,“ líčil tehdejší šéf činohry ND Ivan Rajmont. O opeře ND ve Staváku nechtěli slyšet, jednali o operním pronájmu s Coblencem a pro své právně samostatné Stavovské divadlo měli v roce 1990 už natisknuté hlavičkové papíry. Až posléze zjistili, že bez ochranných křídel značky „Národní divadlo“ by přišli o vatu, v níž činohru ND hýčká průsak operního rozpočtu. Dali přednost vatě, ale kompromis se jim během let zajedl.

O vatu, o Stavovské divadlo, o prospěch ze světově unikátní mozartovské tradice, o „tvůrčí velikost“, místo nejistého talentu zaručenou jistým státním příspěvkem, jde i dnes. Starý koncept neučiní modernějším hlediska ne dosti odůvodněné změny právní subjektivity Národního divadla, Garanční rady odsouvající ministerstvo kultury na vedlejší kolej, holdingového modelu řízení ani čtyřnásobku státního příspěvku - spíše nehoráznějším.

Necháme Buriana a spol., aby zneužili nevidoucí ministryně kultury ke zrušení Národního divadla - národ sobě?