Kam kráčíš, Národní divadlo? I. Dvě vraždy, a do evropské operní ligy s tlampačem

V Národním divadle (v Praze, v naší Zlaté kapličce) se už opera nehraje. V Národním divadle pod vedením generálního ředitele Jana Buriana „pouštějí operu“ jako u kolotočů.

Ve čtvrtek 20.1.2022 proběhla ve Státní opeře premiéra Wagnerova Bludného Holanďana. Další z operních premiér, jimiž globalizované vedení Opery Národního divadla a Státní opery nenaplnilo svůj povážlivý slib „povznést operní umění v Praze na úroveň evropské operní ligy“.

Přesto Bludný Holanďan zaujal. K již vysloveným postřehům recenzentů připojuji vraždu vína. Zacházení norského režiséra s vínem je našim mravům vzdáleno asi tolik jako jeho představy o kolovrátku a o škole, jíž nahradil přástky v druhém jednání (Komenský versus Barnevernet). Ve třetím dějství bezelstně servíruje námořníkům víno v plastových kanystřících. Pro milovníka vína, pijáka a vinaře věru děsivý pohled, ale pro upadlou rovinu globalizačních hodnot příznačný.

Ze všeho nejděsivější je však zvuková tvář inscenace.

Ne úplně všichni recenzenti se zvukovému fenoménu vyhnuli, dík za to (zejména viz Je to jen špatný sen. Bludný Holanďan ve víru vln a decibelů. Věra Drápelová, idnes.cz). Zbývá pojmenovat, co je předimenzovaného zvuku příčinou. Že by muzikanti hráli a pěvci zpívali jako o život a „víc a silněji než obvykle“? Přirozenou akustikou by ani nebylo možno toho výsledku dosáhnout. Sbor řve, až to píchá do bubínků. Burácející masa orchestru se na pár taktů odmlčí (tacet), aby dala zaznít harfě, a ono při „vyhulené“ amplifikaci nejde poznat, co to drnká... Mají totiž ve Státní opeře ve služebních lóžích po stranách portálu baterie krásných velikých reprobeden nastavených do hlediště. Kupte si lístek do některé ze sousedních lóží na samém kraji u jeviště a můžete se jejich výkonem pokochat. Jde tu totiž o místy až brutální posilování zvuku do hlediště technickými prostředky.

Amplifikace (byť i jen „přiamplifikování“) operního představení v operním domě je podvod na operním umění.

Gustav Mahler, Alexander Zemlinsky či György Széll a další velikáni světové hudby, kteří posvětili svým uměním Neues Deutsches Theater, dnešní Státní operu, se obracejí v hrobě. Pokud dirigent Karl-Heinz Steffens nedokáže dostat z orchestru a ze sboru žádoucí zvuk bez amplifikace, nemá ve Státní opeře co pohledávat. Co by bylo nezbytné při provádění opery ve sportovní hale nebo v plein air, je na scénách Národního divadla skandální a nepřijatelné!

Je to vražda opery.

Jan Burian, generální ředitel Národního divadla, a jím do funkcí jmenovaní Per Boye Hansen, umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery, a Karl-Heinz Steffens, hudební ředitel (šéfdirigent) Státní opery, povýšeně slibovali, jak povznesou podle nich ubohou úroveň opery v Praze do „evropské operní ligy“. Místo toho na naši a evropskou třísetletou operní tradici kálejí.

Quo vadis?

Pokračování