Má železniční potulka

Jel jsem jedenácti vlaky. Jedenáct tras. Desetkrát jsem přesedal. Mám čtrnáctkrát štípnutou jízdenku ...

Toulat se člověk může za každého počasí. Letní slunečná potulka je samozřejmě nejhezčí, ale i tůra v hustém sněžení má své kouzlo. O něco horší je to ovšem za deště. Cesty jsou blátivé, pláštěnka omezuje pohyb, kapuce pro změnu výhled. Právě proto jsem se v jedné z deštivých sobot rozhodl pro putování vlakem. Byla to vlastně taková výzva - kolik se toho dá za jeden den, na celodenní jízdenku pro dva kraje (pardubický a hradecký), ujet.

Samozřejmě jsem mohl využít hned první vlak po půlnoci, a jezdit do další půlnoci - ujel bych toho více. Ale mým plánem nebylo honit rekordy, proto jsem se ráno dostatečně vyspal a v 8:40 jsem vyrazil spěšným vlakem z Pardubic do Hradce Králové.

První trasa mé cesty proběhla bez potíží (rozumějte - bez zpoždění), které na sebe ovšem nenechaly dlouho čekat. V jedné ze stanic mezi Hradcem Králové a Starkočí jsme čekali na jeden ze zpožděných protijedoucích vlaků, čímž se i náš (opět spěšný) vlak zdržel o třikrát tak dlouhý čas, který jsem měl ve Starkoči na přestup do (zase spěšného) vlaku na Broumov.

Vlak na Broumov ve Starkoči ale naštěstí čekal, a zpoždění cestou do Broumova vymazal. V Broumově na refýži jsem se vlastně jen otočil na podpatku, a nastoupil do té samé soupravy, kterou jsem přijel.

Ta mě sice (opět spěšně) vezla stejnou cestou zpátky, ale já z ní vystoupil již v Teplicích nad Metují, kde jsem nastoupil do malého osobního motoráčku směrem na Trutnov.

Následoval nejhezčí úsek mé vlakové potulky - Adršpach, tady není co dodávat. Polovina pláštěnkářů v této stanici vlak opustila, proto nás do stanice Trutnov střed dorazilo jen pár kusů. Očekávaná svízel ve výluce a náhradní autobusové dopravě na dráze Trutnov střed - Starkoč (rychlík s nádherným jménem Rozkoš) se nekonala.

Přípojný osobní vlak ve Starkoči, kde jsem se ten den ocitl podruhé, a ve které se má cesta vlastně křížila, opět vyčkával zpoždění, které logicky vzniklo tím, že se výjimečně nejelo po kolejích, ale po silnici. Ze Starkoče jsem popojel jednu zastávku - do Václavic, kde jsem hned přeskočil na osobní vlak mířící do Týniště nad Orlicí.

V Týništi jsem si naplánoval hodinovou pauzu na oběd, který proběhl v jedné, z nádraží krátce dostupné, restauraci s názvem Dělnický dům. Ten Burger byl fakt XXL.

Po této přestávce jsem vyrazil spěšným vlakem stejnou trasou dál - do Letohradu, kde jsem se krátce osvěžil ve vyhlášené nádražce (doporučuji) ...

... abych se hned posunul do Ústí nad Orlicí, kam nás opět díky výluce nedovezl osobní vlak se jménem Sněžník, nýbrž autobus. Tuto změnu jsem uvítal, poněvadž cestu kolem Lanšperku po kolejích znám, po silnici to pro mě bylo nové. Dvaceti minutové čekání na mou poslední železniční trasu jsem též uvítal a pozdravil se se Starou dámou, opuštěnou nádhernou železniční budovou, tím, že jsem si ji několikrát obešel, a oknama nahlédl do jejich krásných, ovšem prázdných a chátrajících prostor.

Rychlík Galán se poté již bezpečně postaral o můj návrat do Pardubic, kam jsem dorazil v 17:59.

Ta průvodčí, tuším ve vlaku z Hradce do Starkoče, se mě při kontrole jízdenky ptala, kam jedu. Odpověděl jsem, že jedu vlastně do Pardubic. Zeptala se mě, odkud tedy jedu, řekl jsem, že vlastně taky z Pardubic. Ale přes Hradec, Starkoč, Broumov, Teplice nad Metují, Trutnov, zase Starkoč, Václavice, Týniště nad Orlicí, Letohrad, Ústí n/O ... tedy - krátká rekapitulace:

Pršelo.
Jel jsem jedenácti vlaky.
Tedy - jedenáct na sebe navazujících tras.
Přestupoval jsem desetkrát.
Díky změnám průvodčích na trasách, mám čtrnáctkrát "štípnutou" jízdenku.
Vyjel jsem v 8:40.
Přijel jsem v 17:59.
Ujel jsem 331 kilometrů.
Celodenní jízdenka IREDO stála 160,- Kč.
To je 0,48 Kč na kilometr.
Už neprší.

Co dodat závěrem? Neměl jsem sebou žádný časopis, knihu, ani sluchátka, nic. Nejhezčí televize je zkrátka výhled z okna vlaku, za zvuku t-dn, t-dn ... t-dn, t-dn ...