Jaromír Nohavica - fenomén milovaný i nenáviděný

18.11.2009 - Východočeské divadlo PARDUBICE ... Již delší dobu se chystám o tomto písničkáři napsat a myslím, že teď, den po jeho koncertě, který jsem navštívil, je ten správný čas.

Je mrazivé listopadové ráno, fouká studený vítr a občas zaprší. Vracím se z noční směny. Je teprve několik minut po šesté. Procházím kolem divadla, zpomaluji krok a udiveně koukám na místo předprodeje vstupenek, před kterým stojí fronta deseti lidí. Všichni do jednoho se klepou zimou, přesto že má každý termosku s horkou kávou. Přicházím domů, zapínám internet abych zjistil, v kolik předprodej vstupenek začíná, jak dlouho tam ti lidé budou ještě mrznout a hlavně za jakým účelem tam stojí, na jaké vstupenky tam vlastně tito lidé čekají. Předprodej začíná za čtyři hodiny, tedy v 10:00. Jedná se o předprodej vstupenek na dvě vystoupení Jaromíra Nohavici ve Východočeském divadle. Uléhám ke spánku a mrzí mě, že se tento koncert bude muset obejít beze mne. K mému velkému překvapení mě ale odpoledne budí sms-ka od mé přítelkyně, v které mi sděluje, že na jeden z oněch dvou koncertů přeci jen půjdeme. Jak to sakra udělala?

Písně Jarka Nohavici jsem začal poslouchat až několik let po svém návratu z dlouhodobého pobytu v Hamburku. Bylo mi něco přes dvacet. Tušíte správně, je to celkem pozdě, Jaromír Nohavica měl v té době již vydaná alba Darmoděj, Osmá barva duhy, V tom roce pitomém, Mikymauzoleum, Tři čuníci a reedici Darmoděj a další. Já jsem se s ním seznámil při poslechu alb Divné století a Koncert (s kapelou). Jak jsem již psal, bylo mi něco přes dvacet a jeho písně mi v této vojenské a následně povojenské části života nemálo pomáhaly. První vystoupení tohoto písničkáře jsem navštívil v kulturním domě ve Skutči. Ano, Jarka jsem si zamiloval ...

Kolikátý byl můj včerejší koncert Jarka Nohavici není důležité. Ještě než se v divadélku setmělo, bylo patrné, že Jarek nepřijel sám, na pódiu byla připravená další židle pro hosta a piano. Divadlo se rychle zaplnilo do posledního místa, zaznělo zvonění, pořadatelky uzavřely vchody, světla pomalu zhasla a úderem osmé hodiny se ze zákulisí divadla objevil na nádherně osvětleném pódiu ten, na koho tu několik stovek Pardubáků čekalo. Byl oblečen klasicky v tmavých kalhotech a košili, a vítal obecenstvo beze slov, pouze s úsměvem a roztaženými pažemi. Jako první zazněly dvě písně z nejnovějšího alba Ikarus, a to Ostravian Pie a Ty ptáš se mě.

V obecenstvu bylo vidět všechny věkové kategorie. V první řadě seděla holčička, nevím jestli ji už bylo dvanáct, a za mnou babička s invalidní hůlkou. Před koncertem jsem se rozhlížel a zjistil jsem, že Jarkovy písně poslouchají všechny "druhy" lidí. Byly zde pánové v oblecích a dámy s kloboučky, páry, které přišly v riflích a country košilích. Bylo zde možno zahlédnout i několik mladších osob ve stylu punk, v kostičkovaných kalhotech a s botami značky Gladiator. Byli tu všichni.

Krátce po začátku přišly na řadu první "virtuálky". Písně, které lze na internetu zdarma stáhnout. Tyto písně, neboli popěvky, jak sám Nohavica říká, mají z větší části náboj humorný. Stejně tak odůvodnil Jarek to, proč nechává své písně zdarma ke stažení na internetu: "Mou hlavní náplní jsou koncerty, živá vystoupení, proto stahujte a vypalujte CD co to jde, koncert ale nevypálíte!" S velkým ohlasem zazněly na večerejším koncertě "virtuálky" s názvem Malé české blues aneb Doprdelepráce, Přívozská púť, Kdybych byl ředitel, rusky zpívaný Festivál'nyj privjet, Když jsem tahal kačera, píseň o europoslanectví Mámo svaž mi můj ranec a Penzion Česko.

Nádherným zpestřením koncertu byla árie Donne mie (Vzácné dámy) z opery Cosi fan tutte Wolfganga Amadea Mozarta, přeložená a zveršovaná samotným Jarkem. Tuto část opery dovolilo Jarkovi malé divadélko zazpívat bez ozvučení. Nemůžu opomenout další písně tohoto koncertu, jako Zítra ráno v pět, Ostravo, Pane prezidente, Pravda a lež, ke které napsal text Vladimir Vysockij nebo Las Vegas. Na řadu přišla i nádherná píseň s názvem Zatím co se koupeš, kterou prý Jarek poslal manželce Antonia Banderase, aby bylo jisté, že příště přijede na Karlovarský festival se svým mužem. Další zajímavou vložkou byla píseň Remorkér, z internetového alba Od Jarka pod stromeček, při které ho doprovázel polský akordeonista Robert Kuśmierski. Nádherné zvuky nástroje tohoto hosta koncertu doprovázely Jarka i při písních Těšínská, Stanice Jiřího z Poděbrad, Sarajevo, vynikající písně z alba Divné století Až to se mnu sekne, polsky zpívaném Petěrburgu či při poslední písni základní části koncertu Kometa.   

Při prvním přídavku přišlo na řadu piáno a píseň Mám jizvu na rtu. Bylo to poprvé co jsem Jaromíra Nohavicu viděl hrát na piano. Byl to zážitek. I přesto, že po prvním přídavku pořadatelé otevřeli východy a rozsvítili světla v divadle, obecenstvo se nenechalo odradit a rytmickým potleskem zavolalo Jarka ještě jednou zpět. Ten nechal mikrofon mikrofonem, elektriku elektrikou a píseň Anděl strážný zazpíval jen tak, bez ozvučení. Naposledy zamával směrem k lidem sedícím pod pódiem, k prvnímu a druhému balkónu a ztratil se v zákulisí divadla.

Jaromír Nohavica se opět předvedl ve skvělé formě. Koncert byl milý a pohodový. Při návštěvách koncertů jiných kapel a zpěváků je vždy jasné, že ve finále celého vystoupení zazní největší hitovka daného interpreta. U Jarka Nohavici tuto jistotu mít nemůžeme, jelikož každá jeho píseň je velkým "hitem" a on je proto na svém koncertě může skládat za sebe, jak se mu zachce, nebo jak mu nálada dovolí. Tato nepředvídatelnost jeho vystoupení se mi líbí.

Jak již nadpis tohoto článku napovídá a na co asi mnozí čekáte, je odstavec, ve kterém zabrousím na "údajně stinné" stránky této osoby. Vás ale zklamu: Kauzu spolupráce Jaromíra Nohavici s StB jsem samozřejmě postřehl. Ne že by to pro mě bylo něco zásadního, ale veškeré dostupné materiály kolem tohoto obvinění jsem si prostudoval, ať už na stránkách tohoto písničkáře, na stránkách J.Hutky, nebo kdekoliv jinde na internetu, v rozhovorech, v zaujatých či objektivních článcích tištěných časopisů, ale k žádnému závěru jsem nedošel. Myslím, že nemám právo soudit. Nevím jaká to byla tenkrát doba, nevím jaké prostředky se používaly, nevím jak bych se v danou chvíli zachoval já sám. To se ani, doufám, nikdy nedozvím.

Pro mě je Jaromír Nohavica v první řadě vynikající textař, jak nám dokazuje již desítky let. Dále též výborný básník, hudebník a hlavně interpret nejen svých písní. V čem ale Jarek vyniká nad všechny jeho kolegy, nebo pokud chcete, konkurenty, to je koordinace celého jeho umění. Nakládání s písněmi, plánování koncertů, bezchybný provoz neustále se aktualizujících internetových stránek, poskytování rozhovorů, práce v divadelní tvorbě a v řadě dalších a dalších věcí. Jeho činnost je velmi dobře načasována a shledávám v ní nejen hodně cílevědomosti a nadanosti, ale především inteligence a citu pro správnou věc.

Na závěr bych chtěl zmínit jeden Jarkův počin, který mě jen utvrzuje v mém názoru o vyjímečnosti tohoto umělce. Jedná se o píseň Plebs blues, kterou Jarek nechal od roku 1989 odpočívat na magnetofonové kazetě na albu Osmá barva duhy. Až teď, 20 let od vzniku této písně, v době, kdy světem zmítá údajná finanční ekonomická krize a my musíme všichni makat od rána do večera, někdy i sedm dní v týdnu, ji vytáhl ze šuplíku a zařadil ji na koncertní DVD V Lucerně. Že nevíte o čem mluvím? Tak si tu píseň pusťte a řekněte mi jestli vám to nepřipadá geniální, protože takového vnímám Jaromíra Nohavicu já.  

"Mám přeci taky srdce, srdce které bouchá
a nemyslete že furt myslím na žrádlo,
proč mě však na tom světě nikdo neposlouchá
proč mám být jenom malé hloupé děladlo?"
(J.Nohavica - část písně Plebs blues)