Z kraje, který samotáře polyká (fotoblog)

aneb Když se soumračí. Několik fotografií, během jejichž pořízení se z mého podceňování až despektu stala pokora a respekt. Série fotografií nejen podvečerních ...

V autobuse.
Jedna dáma vyššího věku, avšak velmi distingovaného vzhledu, zvedá ruku, z okna ukazuje prstem a povídá druhé dámě vyššího věku, avšak velmi distingovaného vzhledu:
- "Podívej, před hospodou na zahrádce už sedí pivaři."
- "Však bylo načase."

Bylo jaro.

***

Z kraje snového - Je to převozník. Převozník do snu, do cíle. Převozník k ideálu, ke svobodě. Převozník, který na sobě musí mít záchrannou vestu. Chci tím říct ... neblbni.

 
Z kraje dramatického - když se na nebi, za soumraku, rozpoutá divadlo. A ty máš štěstí, protože to vidíš. Protože tě náhoda vyhnala od stolu a zavedla do hlediště ... do první řady,
na místo pro tebe, na místo pro V.I.P.

 
Z kraje Aloise Nebela - z Bílého potoka, z Horní Lipové ...

 
Respekt to byl, co jsem cítil na posledním kilometru své cesty skrz tento nevázaný kraj. Ráno jsem vyrážel s velkým sebevědomím, s pocitem "mít na vrch", snad až s despektem. Potkala mě ale překvapující drzost, divočina, vyčerpání, žízeň a nakonec pokora, bez které bych nedošel. Já jsem byl ten podřízený. Já musel poslouchat a plnit. Já byl v tom obrovském světě jen malý poskok - asi poprvé. Vejděte ...

Tudlec mi něco pověděla, tak mě napadlo:

Třebaže moře mám,
pláže a laguny.
Řekla mi: "Králem jsi,
bez žezla, koruny."

Podívej, poslouchej.
nad mořem tajfuny.
Podívej, poslouchej,
jak jásaj tribuny:

"Ať žije král!"

 
"Výzvy jsou tu proto, abychom je přijímali.
Překážky jsou tu proto, abychom je překonávali.
Strachy jsou tu proto, abychom se s nimi vypořádali."
Řekl jsem:

"Ale mně se nechce výzvy přijímat, překážky překonávat, se strachy se vypořádávat. Já si chci prostě jen žít. V klidu a v pohodě."

Ale potom jsem jí pochopil. U těch komínů mi to došlo ...

 
Z kraje tečkovaných slunců - ale s dovolením něco o mouše:

Dnes ráno, vletěla mi do pokoje muška.
Povídám: "Holko, řekni kde je má puška."

"Na co by si chtěl vejpitko pušku?
Beztak - po včerejšku nebudeš mít dobrou mušku!"

(To mě napadlo ráno, když mi ta moucha neustále kroužila kolem hlavy a já kvůli ní nemohl dospat své delirium tremens ...)

 
Z kraje zeleného detailu - Vyhledal jsem liduprázdné místo. Stojím, rozhlížím se, rozjímám, saju ten vzduch, tu vůni, občas něco vyfotím, a najednou slyším kroky. Rychlé kroky, slyším běh.
Poslouchám pozorně, když se z větví vynoří vysoký černý knírač a prosviští si to přímo kolem mě. 'Aha, asi někomu utekl,' pomyslím si a začínám vyhlížet pána.
Slyším kroky, rychlé kroky. Co kroky - to je dusot kopyt. A najednou kolem mě proběhne, div mě nepovalí - srna ... a peláší si to za kníračem. Polekala mě, ne že ne.
Když opadlo překvapení, zaslechl jsem další kroky. Konečně - páníček! Chlápek v maskáčích zpomalil do klusu a povídá:
- "Neběžel tudy můj pes?"
- "Nevím, jestli váš, ale běžel tudy černý knírač. A za ním běžela srna!"
Pán v maskáčích zastavil. Ve svém zoufalství se neovládl a říká:
- "Ty si ze mě chceš dělat prdel? Já hledám svého psa!"
- "Ne, nechci, to v žádném případě - vážně za ním běžela srna - běželi tam k tomu starému mostu. Takovou hovadinu bych přece nevymyslel."

Když na svou toulku vezmu někoho s sebou, nikdy se nepřihodí nic takového, jako když jdu sám.
A pokud se ti tři ještě nenašli, běhají tam za sebou doteď.
Knírač, srna, a pán v maskáčích.

Toť malé fotoblogové odlehčení, před silným závěrem ...

 
Dnes ráno jsme na zahradě zastřihávali naši vrbu. Měl bych dokonce použít slovo "zařezávali", protože ta vrba se v naší zahradě roztahuje tak, jako by nás odtamtud chtěla všechny vytlačit. Ta vrba se totiž rozrůstá tak mocně, až se rozrostla přes plot k sousedovic vínu. A za tím plotem, u toho souseda, ta vrba do toho vína vrostla. Prostě se s tím vínem spojila. Ale úplně - její větvičky neměli za tím plotem konec, nýbrž tím koncem vrostly do kmenů toho vína. Ta vrba chce být zkrátka též ušlechtilá ... jako víno.

Jako růže ...

 
... z lichnických hradeb

 
Z kraje odvážné lávky - "Nosnost maximálně dvě osoby. Nehoupat!"

Je to slepá polní cesta, která vede z Klokočova do údolí, mezi lesy, do zátoky řeky Chrudimky, k dřevěné lávce, o které turistické servery mluví jako o kulturní památce. Samořejmě se nejedná o turistický cíl, spíše o zajímavost, která se skví uprostřed turisticky zapomenutého kraje. Mlýnské kolo se točí samo pro sebe, u hráze si zpívá jediná divoženka, blízká osvěžovna zeje prázdnou, naopak příroda - ta divočí ...

A mně se nechce domů.

 
V kraji soumraku - Byl jsem totiž zkontrolovat slunce, zda zapadá za komín na čas. Respektive, byl jsem zkontrolovat, zda člověk dokáže přesně vypočítat, kdy to slunce za komín zapadne. Je to zvláštní, divil jsem se, budete se divit i vy, ale obojí sedí na minutu přesně ... slunce i výpočet.

Ale ještě než jsem ke slunci dojel, zastavil jsem na ječmenovém poli. Mám k němu vztah -
k poli i k ječmenu.

Ale potom jsem jí pochopil. U těch komínů mi to došlo ...

Vylézt na komín je sen. Můj sen, moje výzva. Moje výzva, kterou přijímám - protože na ten komín vylézt chci. A chci to tolik, že se tu překážku, že se ten strach z výšky překonat pokusím. Protože chci ...

Už Tě chápu, už to chápu.
Máš pravdu.
Dík.

 
Původní a celá věta z komiksového románu Alois Nebel, autorů Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99, která mi prozradila titulek tohoto fotoblogu, zní: "Lidé sem přicházeli ze severu a nebyli sami, protože tento kraj samotáře polyká."