"Děti bacha, jdu na to!"

Krátká letní domyšlenka o tom, jak může být lidská stránka pěkná - když se to umí ...

Šel jsem z práce, oklikou, v ten další slunečný den, když jsem míjel barák s velkou travnatou zahradou. Uprostřed té zahrady stály dvě malé děti. Na první pohled mladší chlapeček, starší holčička.

Ten obraz mě zarazil. Zastavil jsem.
Mladší chlapeček tam stál v plavkách, přes rameno hozený ručník, u nohou několik hraček. Holčička na sobě měla malý červený župan, přes oči potápěčské brýle, a v levé ruce šnorchl.

Ten obraz byl nezvyklý. Jako bych očima hledal a pátral po něčem zásadním. Už jsem chtěl (spolu se svou záhadou) pokračovat v cestě, když se holčička otočila k otevřenému oknu s dotazem: "Tati, kdy už bude ten bazén?"

Ve dveřích se objevil střízlivý chlapík v montérkových kalhotech. S nářadím v ruce vkráčel do zahrady, lopatu pohodil vedle sebe, a se slovy "Děti pozor, už jdu na to...", ťal do země ostrou hranou krumpáče první ránu.

Holčička připnula k brýlím šnorchl, chlapeček začal nafukovat kruh ... a já si uvědomil, jak krásná dokáže být nedočkavost ...

Děkuju.