Cesty do nikam (fotoblog)

Rád bych tomuto fotoblogu věnoval přívlastek "sněhový", ale jaká zima - takové snímky, takový fotoblog - sněhuprostý. Buďte vítáni ...

Babička mi kdysi říkala, že "čím víc je před zimou na zahradě krtinců, tím mírnější bude zima". Letos jsem se jí tedy zeptal, jak to bude, když jsou krtince i v zimě. Řekla: "Ryje-li krtek v lednu, sníh bude i v květnu."
Máme se na co těšit.

Svůj dnešní vícetématický fotoblog, ve kterém se na vás těší třicet fotografií, plus několik dalších rafinovaně skrytých obrázků, včetně několika videí, též skrytých, začnu na stejném místě jako jsem začal fotoblog minulý - z rondelů hradu Kunětická hora:

 
Když ráno vyrazím ven, do přírody, celý den mám potom hubu od ucha k uchu. A je úplně jedno, že v autě bylo od neděle rozsvícené světlo a proto jsem ráno nenastartoval, stejně tam byl zákaz hvězdu. Nerozhodí mě ani víčko od objektivu, které skončilo pod jezem v Nemošicích. Ani mé poslední kalhotové ramínko, které jsem po návratu rozšlápl, když ... ale to je jedno, zůstaňme na následujících fotografiích ještě v barvách podzimních.

"Pane ať jsi stéblo trávy,
nebo obyčejný list,
prosím dej ať aspoň trochu,
umím ve tvých vzkazech číst.
Prosím dej ať řeči stromů,
aspoň trochu rozumím,
ať vědí, že se učím,
a že nic neumím ..."

 
Cestou z kaňonu Doubravy na nádraží do Chotěboře, míjel jsem starý zpustlý mlýn. Na jednom ze zabedněných oken byl připíchnutý vystřižený nápis z novin ...

... ale teď už pojďme k Doubravě, k jejímu nádhernému, divokému, drsnému toku mezi obcí Bílek a městem Chotěboř. Vzal jsem to po proudu, proti proudu naučné stezky.

"Dej ať zlomím svoji pýchu,
dej mi hledat pokoru,
když se trápím zbytečnostmi,
ať pohlédnu nahoru.
Ať mi stačí dohlédnout na obzor,
který jsi mi dal,
ať se smířím se vším,
co jsi mi kdy vzal ..."

 
To jsou ty Silvestry, ty oslavy, a taky ranní toulky, to vystavování se nepříznivým povětrnostním podmínkám! A tak se stalo, že tento fotoblog tvořím v leže. Odnesly to průdušnice. Marlbora se suší v krabičce a já jsem vyrazil do lékárny:

Vůbec poprvé jsem navštívil značkovou lékárnu "Dr. Max". Zaujala mě tam cedule nad přepážkou s nápisem: VOLNÝ PRODEJ, a pod tímto volným prodejem bylo napsáno: ODBORNÉ PORADENSTVÍ.
Přišla slečna a povídá:

- "Dobrý den. Co si přejete?"
- "Dobrý den. Nejprve bych potřeboval odborně poradit, poté si něco volně koupit."

Slečna se poprvé uchychtla, tak jsem pokračoval:

- "Požádal bych vás o něco na průdušky."
- "Pro dítě?" Zeptala se slečna, což mě trochu zaskočilo, ale ona to poznala a tak dodala: "Pro dospělého?"
- "Ne! Jenom pro mě." Procitl jsem.

Slečna se uchychtla (trochu víc) podruhé, tak jsem pokračoval:

- "Něco účinného, cenově dostupného, eventuelně chutného, zítra večer musím být fit". O tom, že jsem zítra večer pozván na jednu bájnou vesnickou zábavku, jsem se jí nesvěřil.

Když se opět dochychotala, řekla:

- "Už zítra? ... Doporučila bych vám roztok Ambrobene. Brát budete vždy 4ml, třikrát denně, a je potřeba to pořádně zapít."
- "Ano, budu, 4ml, třikrát denně, zítra večer to pořádně zapiji." Práskl jsem se ...

A jestli se ta slečna ještě nepřestala smát, směje se (mi) tam doteď.

 
(A proč tato povídka? Následující tři fotografie jsem pořizoval s vodou v botách.)

 
Byl jsem chvíli smutný. U výkladů knihkupectví, které tento týden po 55 letech zmizelo z našeho nádraží, jsem strávil část života. Ať už jako dítě, student, voják, pracující, zkrátka - když byl vlak mým pravidelným společníkem. I v poslední době jsem tam postával hodně často, při dohlížení na piáno (o tom jindy), při čekání na "vlak z Hradce". Je to knihkupectví, kde jsem si koupil nejen spoustu knih, které jinde neměli, ale i několik nosičů hudby, které nebyly k sehnání - například své první CD Psích Vojáků s názvem Brutální lyrika, tuším někdy v roce 1995. Konec tohoto obchodu je v mých očích symbol toho, kam se naše společnost nadále ubírá ...

P.S. Těm několika doposud zůstavším krámkům, které mají v naší nádražní hale již svou historii (prodej perníku, kiosek vedle Siriusu, tabák U Danihelků, a bufet na třetím perónu), přeji ať se udrží!

 
Na začátku tohoto roku jsem poprvé v životě platil kartou, platební kartou. Ano, bylo to v hospodě - stalo se, že má žížeň byla větší než můj hotový obnos v portmonce.
Měl jsem při tom premiérovém placení několik strachů, například z black outu při zadávání PIN, či jsem přemýšlel, jak mám dát obsluze trinkgeld. Nakonec jsem to pojal stejně jako s penězi - přišla servírka, vyřkla cifru, a já jí podal kartu se slovy: "To je dobrý."

Ne, takhle to nefunguje.

Když se zastavíte, a o krok se (k předešlé fotografii) vrátíte, uvidíte na ní (při pozornějším pohledu) mě. Ano, jedná se o zrcadlový autoportrét. Pravda, zrcadlo je trochu ubrečené, ale když na něj kliknete ...

 
Navečer, na rohu, v okně posilovny jsem zahlédl chlápka, jak jde. Šel na místě, svižně, směrem a pohledem do bílé zdi. Šel na páse. Když jsem vyšel zpoza toho rohu, viděl jsem nad komínem, který stojí na druhém konci naší ulice, nádherně zbarvená, zajímavě tvarovaná mračna, která dávala tušit, že tam někde pod nimi právě zapadá slunce. Vzpomněl jsem si na toho chlápka, co jde, kouká do zdi a netuší, co je za tou zdí. Nevím jak rychle šel, jak dlouho šel a jak daleko na tom páse došel. Vím jen, že kdyby šel po zemi, a je celkem jedno jakým směrem, došel by na místo, kde by ten nádherný západ slunce měl jako na dlani.

***

Následující fotografie nejsou z večera, nýbrž z rána. Těsně před úsvitem vystoupal jsem na Podhůru, na rozhlednu Bára II (346 m.n.m.), odkud jsem fotografie pořídil. Dovolte mi pohrát si na tomto místě s čísly ...

K druhé fotografii z následujících: Králický Sněžník (1424 m.n.m.), vpředu Kostel svatého Jiří na kopci s názvem Tři Bubny. Vzdálenost Králického Sněžníku od Báry II je vzdušnou čarou 83 km. Vzdálenost Kostela svatého Jiří od Báry je necelých 6km. (Fotografii lze rozkliknout do většího formátu.)

K třetí fotografii z následujících: Nejbližší komín - Transporta Chrudim - vzdušnou čarou 5 km, vzdálenější komín - bývalá elektrárna Pardubice - 13 km, nejvzdálenější a nejvyšší vrcholek - Sněžka (1602 m.n.m.) - vzdušnou čarou 92 km.
K čtvrté fotografii z následujících: Mořeplavec.

 
A teď už vstupte do liduprázdna, vykročte na cesty, které nikam nevedou, nikam nemíří.
Cesty do nikam ...

"A dej mi sílu snášet pokorně,
co změnit nemám sil,
odvahu abych to nač stačím,
na tomhle světě pozměnil.
A také prostý rozum,
který vždycky správně rozezná,
co se změnit nedá,
a co se změnit dá."

(Hana a Petr Ulrychovi - Modlitba)

 
... a pak jsem míjel na břehu stojícího chlápka. Házel kachnám, rybám.
Otočil se na mě a říká:

- "Kam jdete? Tam nechoďte, tam už nic není."
- "Chcete říct, že tahle cesta nikam nevede?"
- "Ne, nevede."
- "Takovou cestu přesně hledám, děkuju."

Když jsem se kolem něj za několik minut vracel zpět, otočil se na mě a řekl:

- "No, vždyť jsem vám to říkal ..."

No jo, říkal mi to.

 
Autory textu psaným kurzívou, jak je již uvedeno:
Sourozenci Ulrychovi - Modlitba