Světlo světa spatřila další reportáž MF Dnes o stavu jedné z našich Léčeben dlouhodobě nemocných. Možná budu plést švestky s hruškama, ale vidím ústavy sociální péče, LDN, ale i dětské domovy podobnou optikou - nelíbí se mi, že v nich lidé musí trávit svůj život. Resp. trávit ho tak, jak to dnes obvykle (nikoliv vždy a všude!) (ne)funguje. Už ono spojení "trávit život" je něco, čemu bychom měli věnovat pozornost. Život by se totiž neměl trávit, ale žít...
Pracuji jako sociální pracovník - problematika ústavů a děcáků mi tedy není cizí. Když jsem si dnes pročítala diskuzi k blogu MF DNES, v podstatě se dá společnost (asi to nebude její reprezentativní část) diskutujících rozdělit na ty, kteří jsou ochotni tolerovat chyby personálu vzhledem k jeho nízkému platu a uvědomění si, že by jeho práci vykonávat sami nechtěli a neuměli. Druhá část diskutujících personál tvrdě kritizuje, křižuje se, jak je "tohle" dnes možné, většinou s poukazem na strach o své blízké či o sebe v podobné situaci jako jsou právě uživatelé, klienti či pacienti v těchto zařízeních. Špatný systém - chtělo by se říct, ale vězte, že opravdu kráčíme pomalu kupředu.
Ústavy sociální péče, dětské domovy a domovy pro seniory se podle zákona č. 108/2007 o sociálních službách řadí právě mezi sociální služby. A na ty se vztahují mj. Standardy kvality sociálních služeb. Jedním ze standardů je např. Ochrana práv uživatelů. Asi to vypadá abstraktně, ale tenhle standard sleduje třeba to, zda poskytovaná služba směřuje k dosažení takové úrovně kvality života uživatele (např. seniora), jakou má jeho vrstevník v přirozeném prostředí. Tedy zda má například klíče od svého "domova". Přijde Vám to jako nesmysl? Ale Vy také máte klíče od svého bytu a nemusíte zvonit na sestru, aby Vám otevřela...(no nemyslím Vaši sestru...). Když však tohle slyší pracovníci ústavů či domovů, většinou je jejich odpovědí věta "to ale nejde..vždyť by se ztratil, ublížil by si, nenašel by pokoj, opil by se, někoho by obtěžoval, někdo by nás vykradl...". Cítíte ten silný prvek péče, který se v odpovědích prosazuje? Při diskuzích s odborníky z okolních zemí, kde mimochodem není tolik dospělých a dětí v ústavní péči, jsem často slyšela jejich zděšení, jak to český personál může všechno zvládnout, když tolik přebírá péči o uživatele a také jeho odpovědnost za sebe sama. Proč by se pan Novák I (toho času v domově pro seniory) nemohl opít a přijít "domů" s opicí, když pan Novák II (toho času ve vlastním bytě) se opíjí téměř denně? Problém je v tom, že Novák II ponese důsledky a majitel domu ho patrně brzy vystěhuje pro rušení sousedů, kdežto Nováka I "ochrání" pečovatel/ka tím, že mu hospodu zakáže, aby nedělal bordel. Nevystaví ho tedy důsledkům jeho chování, ale předejde jim tím, že mu nedovolí (jako dítěti) něco činit. Novák II má na vybranou - buď přestane chlastat a rušit a bude dál bydlet, nebo bude pokračovat ve svém životním stylu, ale domů se bude vracet pod most. Novák I bude nadávat na sestru, že ho nechce pustit do hospody..víc nic..
Jako bych teď kritizovala pracovníky v sociálních a zdravotních službách...ne tak docela - myslím, že drtivá většina z nich dělá maximum. Maximum v tom, co se naučila, co získala praxí a zkušenostmi. A teď je důležité, aby tahle většina měla možnost se vzdělávat, aby pochytala nové trendy v péči (říkejme raději v podpoře k nezávislému životu), aby někdo docenil její práci nejen finančně, aby sociální pracovnice nebyla jen ta Zubatá z Kolji a "ta druhá hrozná" z Růžovky.
Zkoumám sama u sebe, co potřebuji k tomu, abych nevyhořela a nebyla hnusná na klienty, abych dělala svou práci kvalitně, aby byl na prvním místě zájem klienta a jeho individuální potřeby, abych nepečovala tam, kde je péče na překážku, abych nevytvářela bavlnku a tím nebrzdila proces znovuzačlenění člověka do běžného života (bez závislosti na sociálních dávkách a podpoře státu).
Potřebuji dobrého šéfa, který mě metodicky povede nebo dobrého kolegu, se kterým se poradím, když nebudu vědět, konám-li správně. Potřebuji hodnocení a kontrolu mé práce, zpětnou vazbu od klienta i kolegů. Potřebuji znát potřeby cílové skupiny, které mám být k dispozici. Potřebuji teoretické znalosti, abych se měla o co opřít, potřebuji praxi a zkušenosti starších kolegů. Potřebuji nemít strach o to, že nebudu mít na konci měsíce na chleba pro sebe a přítele, potřebuji ocenění, pravidelnou supervizi a respekt lidí, kteří žijí kolem mě, abych mohla hrdě říct "já jsem sociální pracovnice".
Na mé profesní cestě jsem už na hodně věcí z toho, co potřebuji, narazila, i proto si myslím, že "Systém" kráčí kupředu...trochu jsem odběhla od tématu, tak raději stačí :)
